Máte taky naspěch?

Tenhle rok, zdá se, co do počtu úmrtí v rodině, není ten nejlepší. Mám pocit, že jsem absolvovala tolik pohřbů, že je to víc než za celý můj dosavadní život. Pokaždé když se účastním pohřbu, je to jako by se na chvilku zastavil čas. V myšlenkách se vydávám za zesnulým a vzpomínám si na zážitky, které jsme spolu měli. Bloudím ve své hlavě a přehrávám si okamžiky z minula. Většinou si vybavuji příjemné chvíle a to vede k tomu, že na mé tváři se vykouzlí nepatrný úsměv. I když si vzpomenu na některé nepříjemné chvilky, které jsem zažil po boku zesnulého, tak mi to v tuto chvíli připadá nepodstatné. Nemám potřebu se rýpat v tom, jaký člověk byl nebo nebyl. V tu chvíli jsem moc rád, že jsem mohl takovou osobu poznat ve svém životě. A mohl jsem se od ní něčeho naučit.

Je to opravdu doba, kdy se zastavil čas a já jsem jenom ve své hlavě a nikam nespěchám. Nedávno se mi stalo, že mi odešel ze světa děda a já jsem se účastnil jeho pohřbu. Když jsem jel poté domů, tak jsem se rozhodoval, zda pojedu po dálnici rychlejší cestou, nebo pojedu po normální silnici pomalejší cestou. Mozek logicky doporučoval tu rychlejší cestu, protože budu co nejdříve doma. Prostě už abych tam byl. Jenže já jsem se právě rozhodl absolvovat pomalejší cestu po běžné silnici, kde jsem věděl, že v sobotu odpoledne bude doprava minimální.

Spěchám stále dále

Jsem rád, že jsem se tak rozhodl, většinu času totiž někam spěchám. Ať už se přepravuji do zaměstnání nebo ze zaměstnání. Nebo když kamkoliv jedeme, tak mám takovou potřebu spěchu a být na místě co nejdříve. Jenže když dojedeme na místo, tak je toto nutkání zase aktivováno a je potřeba znovu někam spěchat. Prostě rychle, rychle. Jenže sám ani nevím, co mě k takovému spěchu vede. Jestli snad předpokládám, že až se dostanu na určené místo, tak na mě čeká nějaká odměna. Jenže žádná odměna není, tak spěchám rychle na další místo, že snad tam už se odměny dočkám. Ale stále nic.

Tím že jsem udělal vědomé rozhodnutí nechvátat, ale jet pomalejší cestou, kde nepojede skoro žádné auto, jsem si sám pro sebe vyhrál malou bitvu s mozkem. A musím uznat, že jsem si cestu opravdu užil. Jel jsem celkem pomalu a kochal jsem se krajinou Vysočiny. Bylo zrovna nádherné počasí, že svítilo slunce a bylo vidět pěkně do dálky. Hlavou mi lítali různé myšleny, ale všechny měli jedno ústřední téma. Zpomalit.

Jak zpomalit

Přemýšlel jsem o tom, jak je můj život poslední dobou velice uspěchaný, a že se za něčím neustále ženu, ale nikdy si nevychutnám chvilku v poklidu. Došel jsem k tomu, že jsem to já sám, kdo se takhle honí. Není to žádná vnější síla, ale prostě moje vlastní rozhodnutí. Když jsem si to takhle pěkně probral, tak jsem měl chuť s tím něco udělat. Nenechat to jen tak. Prostě se pořád nechci za něčím jen honit a pak si stěžovat, jak mi život utekl mezi prsty. Chci se taky radovat, ale pravidelně, ne jen když si na to vzpomenu. Přiměl jsem se k tomu věnovat větší pozornost věcem, které se kolem mě dějí a méně chvátat. Protože opravdu není kam spěchat.

 

Poděkování za úvodní fotografii: Mike Wilson via unsplash cc

internet-mail-800px

Nenechte si utéct nejnovější články

Každý čtvrtek publikuji nový článek na téma osobního rozvoje a růstu. Pro inspiraci a lákající k aktivitě. Všechny jsou původní a originální. Všechny jsou 100% prožité a vyzkoušené. Vyplňte vaše jméno a emailovou adresu, na kterou vám budu posílat aktuální články, aby vám nějaký neunikl.