Nedávné volby o místo prezidenta s sebou přinesly velkou mediální masáž, kdy kandidáti slibovali nebo hrozili. Ze všech stran se na nás valily různé informace, a častokrát i protichůdné. Častou tématikou voleb, ať už do úřadu prezidenta nebo jiných, se stalo hrození a vyvoláváním strachu z příchodu migrantů na naše území. V konečném důsledku prezident země má jen velmi malou možnost, jak příchod migrantů ovlivnit. Ale stalo se z toho pomalu ústřední téma, na které lidé rádi slyší. Protože je to něco, to narušuje zaběhlé pořádky. A samozřejmě to vyvolává v lidech strach. Strach z toho, kam bude Česká republika jako taková směřovat dále a jestli sem k nám pustí nějaké cizince, kteří budou dělat bordel a budou nepřizpůsobiví.
Břímě minulosti
Máme strach z toho, že bychom mohl ztratit naše těžce vybudované pohodlí. Nemáme na starosti nic, od toho tu jsou přece jiní, kteří nám vládnou a dávají na nás pozor. My nemáme za nic zodpovědnost. Tahle představa, ale v moderním světě neplatí. Možná mohla platit v dobách komunismu, kdy „bylo lépe“, jak často slýchám od starší generace. V dávné době se stát staral o své ovečky a všichni se měli stejně dobře. Ani špatně, ani skvěle. Nebylo potřeba dělat rozhodnutí a stát si za nimi. Prostě vždycky přišel někdo s nějakou funkcí a rozhodl v zájmu blaha společnosti. A z té doby se asi vzala ta odevzdanost a zbavování se zodpovědnosti.
Jenže moderní svět je nastaven trochu jinak. Staré pořádky už neplatí a jsou tu nové. Každý zodpovídá sám za sebe a za své štěstí. Není žádný vnější vliv, který by se staral o náš blahobyt. Jsme na to teď sami. Ale to je podle mě velice dobře. Každý má šanci žít si svůj život po svém a dělat si to, co mu vyhovuje. Nemusí celý život strávit v továrně, kde mu to nevyhovuje, protože nebyl pro režim pohodlný. Dnes se může poohlédnout po jiné práci, nebo klidně vycestovat a zkusit svoje štěstí v jiné zemi nebo dokonce na jiném kontinentu. Jenže nese to s sebou tíhu zodpovědnosti.
Neustálá nespokojenost
Často jsem slýchal, že podnikatel, je ten který se obohacuje na úkor svých zaměstnanců, že je to vlastně takový dráb. Sdírá ze svých zaměstnanců kůži jen proto, aby si mohl koupit nové auto nebo se vydat na dovolenou do exotických krajů. Jenže nikdo nevidí to, co stojí za úspěchem onoho podnikatele. Kolik píle a úsilí musel v začátku vynaložit, aby celou firmu rozjel a mohl zaměstnat ještě další lidi a dát jim práci. Místo toho, aby byl člověk vděčný, že má kde dělat a dostane za to zaplaceno, aby se mohl zabezpečit, tak ještě nadává. Je nespokojen.
Takový člověk sám nikdy nic neudělá. Nechá se neustále jen řídit, ale bude pořád dokola nadávat, že mu něco nevyhovuje. A pomoc existuje. Stačí udělat změnu. Pohnout se z místa. Najít v sobě kousek odvahy a udělat něco pro sebe. Přestat planě mluvit a proměnit slova v činy. Ano nadávám taky. A nevidím všechno růžově. Ale nakonec dojdu k tomu, že musím udělat změnu. Nadávání a stěžování mi k ničemu nepomůže, jen otrávím náladu sobě a svému okolí. A to za to přece nestojí.
Vládne ten, koho jsme si zvolili
Zpátky ale ke strachu ze změny, která souvisí i s volbou prezidenta republiky. Místo toho, abychom volili člověka, který má schopnost pozvednout českou republiku, tak jsem raději zvolili toho, který umí jen zasívat strach do lidských hlav. Vzbuzuje vášnivé debaty na nepodstatná témata. Jde mu hlavně o to, aby byl zvolen. Aby nakrmil svoje ego. Aby uspokojil svou vnitřní touhu něco znamenat. Víc než prezident snad už ani nejde. Jenže je to náš strach, kterému bychom měli začít čelit. Je potřeba ho poznat a porozumět mu. Přece se celý život nebudeme bát a nenecháme s sebou cloumat podle toho, jak si někdo nahoře usmyslí. Jsme samostatně uvažující bytosti, které se o sebe dokážou postarat sami a nepotřebují nikoho, aby na ně dohlížel. Místo toho, aby nám vládl ten, kdo vyvolá největší strach, vládněme si raději sami. Každý sám sobě. Rozhodujme o našich životech a nenechme jiné, aby za nás rozhodovali.
Poděkování za úvodní fotografii: JESHOOTS.COM via unsplash cc