V poslední době se mi nakupilo několik věcí, které jsem odkládal a nechtěl jsem jim věnovat pozornost. Zdály se mi moc velké a nepříjemné k řešení. Raději jsem se zaobíral něčím zajímavějším. Prostě jsem nechtěl vystoupit ze své komfortní zóny a raději bych v ní pořád zůstal. Jenže k mé smůle (nebo štěstí, záleží na pohledu) jsem musel začít jednat, protože situace už byla neúnosná.
Odkládat nevyřešené povinnosti se mi nevyplatilo
Sám nemám rád, když se věci nechávají na poslední chvíli, ale v tomhle případě jsem si nemohl pomoci. Měl jsme se rozhodnout, kde budeme bydlet. Bylo to pro mě velice nepříjemné, protože bych musel říct Lucce, že se už necítím na to, abychom bydleli tam, kde jsme si to původně vysnili. Měl jsem obavy z toho, že na mě bude naštvaná, a to je pro mě velice nepříjemný stav. Snažím se vždycky vyhnout tomu, aby na mě byl někdo naštvaný. Snažím se proplout bez povšimnutí. Jenže tohle mě samému nedělá dobře, protože častokrát dělám něco, co ani sám nechci, jen abych měl klid. Samozřejmě jen zdánlivý, protože mě to vnitřně drásá a bere sílu.
Když jsem si v hlavě zpíval píseň Kde domov můj a přemýšlel opravdu, kde bych chtěl bydlet, vycházelo mi z toho, že kroky, které jsme doposud podnikli, nevedou k cíli, ale spíše někam bokem do ztracena. Sám jsem měl pocit, že nechci řešit věci okolo bydlení a je to pro mě velice nepříjemné. Všechno mi velice dlouho trvalo. Teď si myslím, že hlavní důvod byl ten, že jsem o to sám vlastně nestál a podvědomě jsem jakoukoliv snahu sabotoval. Takže místo toho, abych zavolal na úřad a zjistil potřebné informace, tak jsem říkal, že na to momentálně nemám čas, a udělal jsem to třeba až za měsíc.
Takhle to pokračovalo dále, až na mě byl vyvíjen neúměrný tlak, abych věci dotáhl do konce. V tom období jsem procházel očistou od starých vzorců a jako hlavní téma jsem měl sdělovat svoje pocity a potřeby. Celkem zásadní, ale pro mě něco nového. Dlouho jsme v sobě tuto potřebu potlačoval a nejdříve jsem nevěděl, jak na to. Než jsem se pustil do sdělování toho, co opravdu chci, byl jsem často naštvaný, protože moje potřeby nebyly naplněny. Ale teď chápu, že ani nemohly být, protože jsem si o ně neřekl.
Konečně uvolnění
Se změnou přístupu přišlo postupné uvolnění a uklidnění vztahů. Začínám více říkat co cítím a taky hlavně co potřebuji. Díky tomu druhá strana ví, co ode mě má čekat, já si naplňuji své potřeby a cítím se díky tomu víc v souladu se sebou samým (čti: méně naštvaný).
Nakonec proběhl hovor mezi mnou a Luckou na téma našeho společného bydlení a kde to bude. Byla to zajímavá diskuze, kde jsme k sobě oba byli upřímní a sdělovali jsme si, co potřebujeme, abychom byli spokojení. Vzešel z toho plán na hledání našeho ideálního domečku, kde se budeme cítit v pohodě.
Takže ideální čas na to začít řešit problémy je právě teď. Později už to bývá obtížnější.
Poděkování za úvodní fotografii: Hunny Alrohaif via Flickr cc