Jmenuji se Martin Papež. Po dlouhé době hledání sebe sama mám pocit, že jsem se konečně našel, a taky směr kterým se chci ubírat. Už jako malý kluk jsem se zajímal o neobvyklé věci kolem sebe. Byl jsem pohlcen novými pohledy na známé věci a skutečnosti. Prošel jsem si dlouhou proměnou od umíněného a urážlivého kluka v muže, který má svůj směr a touhu se podělit se světem o své zkušenosti. Proměna to nebyla jednoduchá a ani rychlá, ale stála za to. Každá obtíž na této cestě mě posílila. Postupně jsem získával víc a víc sebevědomí, že dokážu to co si umanu. A to se mi několikrát potvrdilo. Když jsem pro něco nadšený, tak se dokážu do problému zcela ponořit a poradit si s ním. Nejlépe se mi ale potýká s něčím s čím sám souzním.
Nespokojím se s tím, když nejsem spokojený. Ze života je třeba mít radost, jinak je život utrpení. Utrpení, které si tvoří každý člověk sám. Dlouho mi trvalo, než jsem na tohle přišel. Jakmile jsem ale pochopil, že svět funguje tímhle způsobem, začal jsem na sobě pracovat a postupně dosahovat pocitu radosti, která přetrvává a není jen náhodná nebo chvilková. Životní radost je můj motor.
Počátky cvičení
Momentálně mi, mimo jiné, radost přináší cvičení s vlastní vahou, kterému jsem propadl v lednu roku 2014. Samozřejmě jsem cvičil i předtím. Začínal jsem v mladém věku, kdy jsem se začal pomalu zakulacovat. Rozhodl jsem se tedy pro cvičení. Zvolil jsem si natahovací pružinu, kterou jsem dostal od táty. Neznal jsem nic jiného, takže to pro měl byl vrchol světa. „Pružil“ jsem několik let, než jsem se dostal na střední školu, kde jsem se poprvé ocitl v posilovně se všemi těmi zvláštními stroji a nářadím. Bydlel jsem v té době na internátu a posilovnu jsme měli v přízemí. Vstup do posilovny byl směšný. Nepamatuji si přesně, ale řekl bych, že 20 Kč jsem platil na celý rok. Chodil jsem se spolubydlícími pravidelně dvakrát týdně. Měl jsem jednu stejnou rutinu každé cvičení. Zvedat těžké váhy co nejvíc-krát. Kolikrát se stávalo, že mě bolely rameny nebo záda. Byl jsem mladý, nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Cítil jsem se silný a drsný. Samozřejmě jsem nosil upnutá trička a vystavoval svoje svaly. Když si na to teď vzpomenu, přijde mi to velice úsměvné.
Na vysoké škole jsem pokračoval v chození do posilovny. Nebyla tak blízko jako na internátě. Musel jsem k ní cestovat asi 15 minut tam a zpátky. Což znamenalo obléknout se, sbalit si věci a vyrazit na cestu. Při cvičení jsem měl občas problémy s rameny. Někdy bolest zad. Pořád jsem byl mladý. „Čert to ven, to bude dobré“, říkal jsem si. S pravidelností už to nebylo tak slavné jako na střední škole. Chodil jsem sice se spolubydlícími a měl jsem ze cvičení radost, ale nezřídka se stávalo, že se nám do posilovny nechtělo, a tak jsme prostě vynechali. Tohle mělo za následek neustálé začínání, které postupně vedlo k nespokojenosti se cvičením a delšími intervaly bez cviční. Nepřipadá vám to povědomé? Ano správně, stará známá spirála. Konec spirály pro mě znamenal, že jsem přestal chodit do posilovny úplně.
Zaměstnání a jeho temná strana
Nastoupil jsem do zaměstnání, kde je potřeba sedět před počítačem a čím dál tím méně jsem se pohyboval. Byl jsem líný udělat několik kroků navíc. Začal jsem jezdit výtahem a ven jsem moc nechodil. Mělo to všechny předpokládané následky. Bolesti zad z neustálého sezení za počítačem. Neforemné tělo a začátek nadváhy. Bál jsem se postavit na váhu, ale když jsem se odhodlal ukázala mi neuvěřitelných 115 kg. Při mé výšce 187 cm to nevypadalo hodně, ale pro mě to bylo moc. Necítil jsem se dobře. Dokonce při chůzi jsem se zadýchával. Shodou okolností se mi za několik měsíců měla narodit dcera. A to byl přesně ten moment, kdy jsem si řekl dost. Na svět má přijít malý tvoreček, který bude potřebovat dobrý vzor, a takový jsem já v ten moment nebyl, alespoň jsem si to myslel.
Hledal jsem tedy možnosti co můžu dělat. Chodit do posilovny nepřicházelo v úvahu na to jsem neměl čas. Bývaly doby kdy jsem v posilovně strávil klidně 2 hodiny. Nemohl jsem si 6 hodin týdně dovolit obětovat posilovně. Porozhlédl jsem se po jiných možnost. Narazil jsem na stránky kde propagovali cvičení s vlastním tělem. Další stránky následovaly, jak jsem pomalu pronikal do problematiky. Vždycky jsem si myslel, že kliky a dřepy jsou jen základní cviky a slouží pouze pro protažení, jak nás učili ve škole. Nenapadlo mě, že to jsou plnohodnotné cviky, a že mají několik úrovní obtížnosti. Na tohle jsem přišel teprve, když jsem se o problematiku začal hlouběji zajímat. Byl jsem přímo nadšený. Nepotřeboval jsem žádné nářadí, žádnou permanentku do posilovny a stačilo mi 20 minut na cvičení.
Takhle začala moje cesta, po které jsem se vydal. Pokračování budu dokumentovat na těchto stránkách. Můžete přejít na blog a zjistit více.