Blízkost smrti

Jak si vlastně vážíme svého života? Co děláme pro to, abychom ho žili naplno každý den? Není to pouze prázdná fráze žít život naplno? Když se podívám na svůj život, co každý den prožívám, tak si nejsem zcela jistý, že ho žiji naplno. Že neustále pokořuji hranice. Definoval bych všední den asi jako, že ho žiji. Prostě jen tak. Žádné naplno, ani ne na hraně. Ale existují situace, které mě přimějí o tomto stavu přemýšlet. A zrovna jedna taková nedávno nastala.

Lucka mi poslala sms, že jí volala maminka, a ta jí oznámila, že zemřela jedna žena, která pocházela z jejího bydliště a nebyla o moc starší než Lucka. Tato žena před svou smrtí stačila ještě porodit zdravé dítě. Hlavní byla ale zpráva o úmrtí. Když ke mě někdo promlouvá o úmrtí, většinou mám jednu ze dvou možných reakcí. V případě, že se jedná o úmrtí člověka, kterého znám, tak mě to zarmoutí. Záleží však na blízkosti vztahu. V případě, že se jedná o úmrtí osoby, se kterou jsem neměl nic do činění, tak moje reakce není smutek, ani radost. Reakce je prostě neutrální. A stejně je to i v případě, kdy se jedná o osobu veřejně známou, ale já jsem s ní neměl žádný hlubší vztah, tak mě prostě tato informace nezasáhne.

Pro mě život prostě existuje mezi narozením a smrtí. A smrt je přirozenou součástí života. Nedělá to ze mě kámen. Čím bližší jsem měl vztah s lidmi, kteří umřeli, tím zarmoucenější budu. Ale neznamená to, že bych se již nikdy neveselil. Jedná se pro mě o přechodné období, kdy v sobě zpracovávám odchod blízké osoby a dávám jí rozloučení. Přijímám její smrt. Není to lehké akceptovat, že někdo odešel z mého života. Ale nemůžu mu to přeci dávat za vinu, nebo se na něj za to dokonce zlobit. Takovéhle chování by mi jistě neprospělo.

Mohl jsem pozorovat chování ostatních, když zemřel někdo z jejich okolí, a byl jsem překvapen. Zajímavá reakce je: „nemůžu tomu (úmrtí) uvěřit“. Nebo něco ve stylu: „vždyť byla ještě tak mladá“. Ani jedna reakce mi nedává žádný smysl. Že někdo nechce úmrtí uvěřit na mě působí jako popírání smrti. Je to popírání elementární složky života. A k poznámce o věku nelze než dodat, že není nikde garantován jakýkoliv věk, kterého se dožijeme. Nemůžete přece spoléhat na to, že tu budete do 115 let. I když ta možnost tu existuje, tak jí nemáte zaručenou. Co když zítra zhasne vaše svíce života navždy?

Tohle je přesně typ uvažování, které mi probíhá hlavou. Když se dostanu do situace blízko smrti, nebo někdo zemře a já se o tom dozvím. Mou myslí začnou poletovat různé myšlenky o tom, jak je život vlastně pomíjívý a vždy konečný. Největší zádrhel je ten, že nikdo neví, kdy se mu dosype poslední zrnko v přesýpacích hodinách.

A to mě přivádí k mé úvodní myšlence. Jak si vlastně vážíme svého života? Když koukám do očí smrti, ať už ke mě se blížící nebo odnášející si jiné, mám pocit, jako bych svůj život nežil naplno. Měl bych ho prožívat. Jsem plný nápadů, co všechno mám ještě stihnout. A drží se mě několik dní. Jenže poté zase stejně sklouznu k denní rutině, kterou podrobně znám. A těžko se plní životní sny, když je ještě tolik věcí, co je potřeba udělat.

Sám ještě nevím, jak se k této situaci postavit. Mám sny a plány, kterých bych chtěl dosáhnout ještě před tím, než opustím tento svět, ale také své povinnosti a veselou rodinku, která zatím nepřešla na pránu (stravování ze vzduchu). A nesmím zapomenout na účty, které je třeba zaplatit.

Začal jsem s jedním plánem, který jsem měl již dlouho, a to bylo psaní. Sám sebe jsem viděl jako velkého spisovatele. Jenže ten by ze mě asi nikdy nebyl, kdybych nezačal se psaním. Celkem základní předpoklad v případě, že člověk chce být slavný spisovatel. A výsledek je tady přímo před vámi. Myslím to s psaním vážně a věnuji mu čas každý týden, abych ho mohl jednak zlepšit, ale také dostat své myšlenky z hlavy na denní světlo a naučit se je formulovat.

Možná je tohle pro mě správná cesta. Jsem příznivec pozvolných kroků, které vedou k velké změně. Kdybych na to šel cestou obří změny, nevydržel bych dlouho a po čase bych sklouzl ke starému známému chování. Asi je to opravdu na každém, aby si našel tu svou cestu životem a zkoušel nové věci a aplikoval ty, které opravdu fungují. Pro mě je to pozvolná cesta, pro někoho ten pravý recept může být naopak skok do velké změny.

Ať už je to tak, a nebo onak, smrt je všudypřítomná. Není potřeba z ní mít strach. Přijměte ji a vezměte ji jako vašeho motivátora k činům. Nelpěte tolik na pohodlnosti.

 

Poděkování za úvodní fotografii: Mikel Ortega via Flickr cc

internet-mail-800px

Nenechte si utéct nejnovější články

Každý čtvrtek publikuji nový článek na téma osobního rozvoje a růstu. Pro inspiraci a lákající k aktivitě. Všechny jsou původní a originální. Všechny jsou 100% prožité a vyzkoušené. Vyplňte vaše jméno a emailovou adresu, na kterou vám budu posílat aktuální články, aby vám nějaký neunikl.