Jedná se o základní otázku v moderním životě člověka. Když se dostanu do situace, která je pro mě něčím zajímavá, mám udělat fotku/video nebo mám situaci plně vnímat? Proč o tom píši? Byl jsem přeneseně svědkem situace, kdy si dva mladí kluci zasedli ke stolu v rychlém občerstvení a donesli jim jídlo. Říkejme jim třeba Pepa a Standa. Jejich konverzace byla následující:
Pepa: „Super jídlo, udělám fotku na Facebook,“ vytáhne mobil a začne fotit.
Standa: „Jé vidíš, já taky.“ Po chvilce: „Ještě jsem ti tam přidal lajk.“
Pepa: „Bomba, to budou kámoši koukat, co si dáváme k jídlu,“ a dál nerušeně bloumá do mobilu.
Mobily kam se jen podíváš
Přišlo mi to úsměvné, ale když jsem potom sledoval, co se děje v okolí, tak to podobně vypadalo u většiny stolů. Mobily byly na stole a lačně vysílaly své blesky směrem k servírovanému jídlu. Jako kdyby jídlo byla nějaká celebrita. Sám jsem také podlehl podobnému pokušení a nafotil jsme si několikrát jídlo, když jsem držel program Whole30, a postoval jsem fotky na Twitter. Ale zase tolik radosti mi to nepřineslo. Spíše jsem měl radost ze samotného jídla, když jsme ho mohl sníst. Proto si teď pokrmy nefotím, ale raději vnímám, co si dávám do úst. Neznamená to, že si nemůžu pokrm nazdobit a udělat z něj pastvu i pro oči. Rád si dávám barevné kombinace. Dokonce když Lucka dělá Julince kaši, tak ji ozdobí obrázkem sovičky z různých oříšků a kousků ovoce. Julince se to velice zamlouvá a zdobení kašičky vyžaduje i ode mě. Nemám ale potřebu ozdobenou kaši zvěčňovat na internetu.
Nejde pouze o jídlo. Fotit nebo natáčet se dá spoustu jiných věcí a aktivit. Celkem mě dostal posun v případě koncertů. Když jsem chodil aktivně na festivaly nebo koncerty kapel, tak lidí s mobilem v ruce, kteří si akci natáčeli, bylo minimum. Teď mi přijde, že je to přesně naopak. Všude je vidět záře malých obrazovek, jak snímají kapelu. Sám se ptám, k čemu to všechno? Jen abych se potom mohl před kamarády pochlubit, že jsem byl na koncertě známé kapely? Jako kdyby neexistoval jiný způsob, jak by mi mohli věřit. Potřebuji na to důkaz. A dělám to vlastně pro sebe? Nebo tam jdu kvůli ostatním, abych mohl na Facebooku postovat, jak se mám úžasně, co za zajímavý život žiji. Jenže Facebook není skutečný, je to jenom odraz reality. Nepatrný záznam skutečnosti upravený k dokonalosti pro sledující.
Vnímám, tedy jsem
Osobně rád vnímám, co dělám. Nikdy mě moc nezajímalo focení. Nemám nějak potřebu uchovávat obrázky z minulosti. Ta je přece už dávno pryč. Jaký jsem byl v minulosti? To už je přece jedno. Tam už neexistuji. Jsem pouze tady a teď. Do budoucna nevidím. Můžu si uchovat vzpomínky v mé hlavě a k těm se vracet, ale i to se může zvrhnout v zaobírání se minulostí a hledání štěstí v době dávno ztracené.
Jsem příznivec prožívání životních situací, ne jejich zaznamenávání na později nebo pro okouzlení přátel. Když si vzpomenete, kdy vám kdo ukazoval fotky z dovolené, bavilo vás to, nebo jste to už raději chtěli mít za sebou? Velká spousta fotek mi nic neříká, protože jsou důležité pro osobu, která je fotila, měla k danému místu vztah nebo ji zaujalo. Raději bych se sám vydal na dovolenou do těch míst, která mi ukazují, než zíral na fotky té stejné krajiny z dvaceti různých úhlu.
Zařiďte se podle sebe
Jestli rádi fotíte a postujete potom na Facebook, dělejte to klidně dál. Zkuste se ale předtím na moment zastavit a zjisti, proč to vlastně děláte. Jaký je za tím záměr. Chcete ohromit své kamarády a ukázat jim, jak jste úžasní. To už přece dávno jste. Jste úžasní. Není potřeba to nikomu dokazovat. Nebo to děláte pro radost? Tak v tom pokračujte. Dopřejte si možnost prozkoumat své důvody. Protože nakonec ty jsou nejdůležitější mezi cvaknutím spoustě a vyvoláním fotografie.