Začátek roku je pro mě velice hektický. Mám na starosti hromadu věcí a každá z nich má šibeniční termín na vyřízení. Ať už se jedná o dodání různých dokumentů pro pojišťovnu, komunikace s úřady po změně bydliště nebo řešení věcí z minulého roku se starostou. A ještě další věci, podle toho, co je zrovna doma potřeba. Zkontrolovat střechu, vyměnit zámek u dveří nebo smontovat knihovnu pro Lucku.
Když mi do toho všeho moje finanční poradkyně v úterý odpoledne ještě řekla, že pro stavební spořitelnu musím dodat několik dokumentů, které jsem si myslel že už mají, ale pro ně to nebylo dostatečně, byl jsem opravdu naštvaný. V nitru jsem zuřil a říkal jsem si, že to snad není ani možné. Znamenalo by to pro mě cestovat přes půl republiky a zase zpět. Nechat si vystavit potvrzení v zaměstnání. Nebo najít dokumenty pečlivě schované po stěhování.
Je toho dost a bude toho ještě více
Jenže co se dalo dělat. Myslel jsem si, že tohle mám už dávno vyřízené. Potřeboval jsem se věnovat jiným úkolům. Měl jsem celkově dvě možnosti. Jedna z nich byla padnout na zem, začít se svíjet a plakat nad nespravedlností světa. Nebo druhá možnost, která zahrnovala rychlé zhodnocení situace a vykonání akce. Chvíli jsem zvažoval tu první možnost, ale brzy jsem ji zavrhl, protože by stejně mou situaci nevyřešila. Tak jako tak jsem potřeboval situaci se stavební pojišťovnou dotáhnout do konce.
Zhodnocení situace bylo asi následovné. Sestavil jsem si seznam všech věcí, které musím dodat a poznamenal jsem si k nim, kde je můžu sehnat. Některé položky znamenaly, že musím jen někam zavolat a domluvit se s nimi, kdy mi dokument předají. Jiné zahrnovaly i trochu cestování. A jednu bylo potřeba vyřešit větší cestou. Naplánoval jsem si tedy svůj týden a těmto úkolům jsem dal velkou prioritu. Samozřejmě, že jsem musel odmítnou nějaké jiné úkoly, které s mým aktuálním cílem nesouvisely.
Konce dobrý všechno dobré
Když to zkrátím, tak jsem v pátek dopoledne měl připravené všechny požadované dokumenty, a předal jsem je finanční poradkyni. Ta mi na to řekla, že mám perfektní tah na branku. Uvažoval jsem o tom, co to vlastně znamená takový tah na branku. Není to jenom dokončovat úkoly, ale hlavně se jich v prvopočátku nezaleknout a nenechat se zavalit. Důležité je také říci ne některým úkolům, které mohou počkat.
Na začátku jsem byl opravdu vytočený a neměl jsem chuť nic dělat. Ten úkol jako celek vypadal nesplnitelný. Ale díky tomu, že jsem si ho rozsekal na dílčí úlohy v podobě dodání jednotlivých dokumentů a ke každému jsem si dopsal doplňující informace, tak najednou bylo všechno přístupnější a já jsem se mohl věnovat jednomu malému úkolu za druhým a tak jsem v šibeničním termínu všechny podklady nakonec sehnal.
Je to pro mě změna oproti minulému roku, kdy jsem měl opravdu velký problém něco dokončit a nechal jsem se tím spíše zavalit, než abych se s úkolem vypořádal. Dál na mých bedrech visí další úkoly, které potřebují odbavit a já se s nimi statečně vypořádávám. A abych to všechno v pohodě zvládal, tak potřebuji odpočinek a čas i sám pro sebe. Takové cvičení, kdy ze sebe vydám maximum mi načerpá zase nové síly do žil.
Poděkování za úvodní fotografii: Steve Halama via unsplash cc