Posledních čtrnáct dní jsem přešlapoval okolo věcí, ze kterých jsem měl velký strach. Můj strach pramenil z toho, že situace nakonec nedopadne dobře. Výsledek nebude podle mých představ. A tohle mě hrozně trápilo. Neustále se mi v hlavě přehrával scénář, že neuspěji a projektoval jsem si, co v takové chvíli udělám. Hlava začala vymýšlet různá řešení, ale většina z nich byla zcela mimo. Zahrnovali agresi a nenávist, intriky a další techniky, kterých se chci vyvarovat.
Strach z neúspěchu mě pohltil
Co jsem měl, ale dělat. Bál jsem se opravdu hodně, že mi to nevyjde. Pro mě to byla zcela nepříjemná představa. Nebyl jsem schopný myslet na nic jiného, ale vůbec jsem se nedostal k tomu, že bych se pořádně připravil. Místo toho, abych rozmýšlel reálné kroky, jak budu postupovat, tak abych měl největší šanci na úspěch. Tak jsem místo toho zaměřil svou mysl na neúspěch. A to byl kámen úrazu.
Místo toho, abych se pořádně a dopředu připravil na prezentaci, kterou mám mít, tak jsem o víkendu dělal všechno možné, jen abych na to nemusel myslet. Takže čím méně času mi zbývalo na přípravu, tím jsem tu možnost více ignoroval. Bylo to z jednoho prostého důvodu. Měl jsem strach, že neuspěji. Bál jsem se, že nemám, co říct účastníkům. Myslel jsme si, že už všechno znají. Podceňoval jsem sám sebe, jako už tolikrát. Napadlo mě, že se zaseknu a nebudu vědět, jak pokračovat. Nebo že budu plácat nesmysly a vtipy, které si připravím nebudou vtipné.
Času už bylo málo
Jenže jak čas běžel, tak jsem měl méně a méně prostoru na to se pořádně připravit a prezentaci si nacvičit. Nakonec jsem stejně musel čas prezentaci věnovat. Nejdříve jsem si začal sepisovat svoje poznámky, ze kterých potom dám dohromady stránky prezentace. A najednou mě to začalo bavit. Dostal jsem se do módu, kdy mi nápady přímo sršeli z hlavy a já jsem je ani nestačil zapisovat. Měl jsem tolik odrážek s informacemi, že jsem z toho byl nakonec sám překvapený. Vůbec to neodpovídalo mému strachu z toho, že nemám co říci. Měl jsem co říct, a dokonce hodně. Poskládal jsem prezentaci, aby dávala smysl a šel jsem spát. Na druhý den ráno jsem vstával brzy ráno a cestoval do Prahy, abych prezentoval novinky pro zájemce.
Když se nad tím zamyslím, tak se účastníci sami přihlásili k tomu, aby si mě poslechli a dozvěděli se něco nového, nebo se alespoň dozvěděli, jak řešíme určité problémy. Nakonec je to vlastně o tom podělit se s bližními o řešení svých problémů, aby i oni mohli využít této znalosti.
Jen se dostat na pódium
Pár minut před prezentací jsem ještě doplňoval poslední obrázek, abych dokreslil celkovou atmosféru a měl jsem opravdu strach. Dlouho jsem před lidmi nemluvil, ještě k tomu před úplně cizími, jak mě vezmou, jak se budou tvářit? Tohle všechno mě stále trápilo. Zase jsem se bál že neuspěji. Ale naštěstí jsem měl už prezentaci připravenou a stačilo ji jenom přednést.
Moment, když mám něco prezentovat před lidmi je pro mě velice opojný. Jakmile se dostanu na pódium a začnu povídat, tak si neskutečně tenhle proces užívám. Mám z přednášení opravdu radost a baví mě to. Před tím, je to pro mě opravdu martyrium a říkám si, že přednášet nebudu. Ale jakmile se do toho dostanu, tak všechen stres opadne a s ním i strach z neúspěchu. Nemám se prostě unášet.
A tak to bylo i dnes. Přednesl jsem všechno nejlépe jak jsem mohl. Vydal jsem ze sebe maximum. A sám jsem se zase posunul dále. Poškádlil jsem svůj strach a vím, že se mu zase dokážu postavit, když budu chtít. Protože nakonec prezentování mě baví.
Poděkování za úvodní fotografii: Vladimir Kramer via unsplash cc