Je třeba řešit nepříjemné situace druhých?

Když jsem se po dlouhé době dostal mimo domovinu a užíval si poklidu Kodaně, z příjemného rána na konferenci mě vytrhlo zvonění mobilního telefonu. Volala mi má drahá polovička. Rozzářil se mi úsměv na tváři a telefon jsem s radostí zvedl. Na druhé straně se ale neozvalo takové nadšení, jaké jsem měl já. Spíš právě naopak.

Dostalo se mi laviny slov o tom, že vyrazila s dětmi do města udělat si pěkný den v zoo a po cestě zpět ji nechtělo nastartovat auto a a ona nevěděla, co má dělat. Byla ztracená. Samozřejmě o tom, že auto pokaždé nenastartuje jsem věděl a měl jsem v plánu, že až se vrátím z Kodaně, tak ho hned dovezu do servisu, ať se na něj podívají. Dříve jsem se k tomu nedostal. Většinou se mi podařilo nastartovat na druhý nebo třetí pokus, tak jsem to nebral tak kriticky.

Situace okolo startování

Ale Lucce se vůbec nepodařilo nastartovat a bylo z toho velice rozrušená. Samozřejmě, když jsem jí slyšel v telefonu měl jsem z toho špatný pocit. Jako bych za to mohl já, že se jim něco takového stalo. A opravdu mě napadlo, jak se z Kodaně teď dostanu do Brna, abych tu situaci vyřešil.

Jenže z Kodaně do Brna je to celkem dálka a i kdybych hned nasedl na letadlo, tak než bych za nimi dorazil, uplynulo by několik dlouhých hodin. Takže tahle varianta nepřicházela v úvahu. Co tedy udělat jinak? Jak jim pomoci?

V hlavě mi šrotovalo a přicházel jsem s novými nápady, ale Lucka nechtěla nic z toho slyšet. Byla podrážděná ještě více. Sakra, co dělám špatně? Ptal jsem se sám sebe. Až nakonec z Lucky vypadlo že nepotřebuje moje rady, raději by byla, kdybych byl u ní a objal jsme ji. Nebo alespoň takhle na dálku do telefonu jí řekl, že to bude v pořádku. Že to zvládne.

Zázračné prozření

A v ten moment mi to došlo. Ona vůbec nechtěla, abych hledal řešení její situace. Ona jen chtěla povzbudit k tomu, aby řešení našla sama. Jenže tohle jsem já vůbec nevěděl. Zaměřil jsem se na to, že je mou chybou, že auto nestartuje a chtěl jsem tuto situaci vyřešit, abych odčinil svou chybu.

Ale nikdo o to vlastně nestál. Důležitější bylo, abych dokázal podpořit Lucku v těžké situaci. A to jsem nedokázal. Zaměřil jsem se úplně na něco jiného. Bral jsem si to osobně, místo toho, abych se nad situací povznesl a byl jsem pro mou partnerku pevným bodem.

Důležité ale je, že jsem si uvědomil, co se vlastně stalo a jak příště jednat. Není potřeba hrnou se hned k řešení situace, ale mnohem více je důležité být tam přítomen pro blízkou osobu. Podpora přijde vhod, ale není to úplně to hlavní. Pro příště tedy nebrat si to osobně a podívat se trochu za oponu toho, co se děje a zkusit přijít na to, jak se druhý člověk cítí, a co by zrovna v tu chvíli potřeboval. Většinou to není, že chce od vás vyřešit svůj problém. Třeba chce jen obejmout a říct, že to všechno zvládne.

 

Poděkování za úvodní fotografii: The Nigmatic via unsplash cc