Nedávno jsem se účastnil mužského kruhu v Brně. Petr, který kruh vedl, po příchodu do místnosti začal vyprávět na téma narozenin, protože ho za nedlouho jedny čekaly. Vyprávěl příběh o sobě, když byl ve Švédsku, jak se dostal na párty. Všimla si ho jedna dívka a oslovila ho s otázkou, proč je takový zasmušilý. Odpověděl jí, že má dnes narozeniny, ale rodiče mu ani nezavolali a nepopřáli. Podívala se na něj a zeptala se: „Ty očekává, že ti na tvoje narozeniny budou rodiče volat a přát ti?“ A potom dodala: „To já, když mám narozeniny, tak zvednu telefon a zavolám mamce, že jí moc děkuji za to, že podstoupila nebezpečí porodu a přivedla mě na svět.“
To já, když mám narozeniny, tak zvednu telefon a zavolám mamce, že jí moc děkuji za to, že podstoupila nebezpečí porodu a přivedla mě na svět.
Celkem síla, co? Takhle jsem nikdy o narozeninách neuvažoval. A kolikrát jsem se cítil podobně. Měl jsem narozeniny a očekával jsem, že mi rodiče zavolají a popřejí mi, nebo mi budou ještě dávat dary k tomuto dni. Jak to, že mě nikdy nenapadlo to otočit a poděkovat jim za možnost být na světě. To je ta má nevděčnost. Proč vlastně takhle uvažujeme a bereme něco jako je narození za samozřejmost?
Jak jsem se naučil slavit narozeniny
Od dětství jsme mé narozeniny slavili a dostal jsem pokaždé dárky. Většinou přišla celá rodina a poblahopřáli mi a popřáli. Proběhla oslava, kde se pojídal dort nebo jiná pochutina a já jsem měl pocit, že je to můj den a že jsou tam všichni v ten moment pro mě. Stejně to dělali i moji prarodiče s mými rodiči. A tak jsem se to naučil a pokládal to za úplně přirozené a postupně jsem podvědomě začal takové chování na narozeniny vyžadovat. Když mi někdo nepopřál, tak jsem si začal myslet, že mě nemá rád. Jaká bláhovost.
Taky od rodičů očekáváte, že vám budou na narozeniny volat a přát, a když se tak nestane jste naštvaní? Zkuste se jen na chvilku zamyslet nad tím, že by to mělo být jinak. Místo toho, aby rodiče volali vám, zkuste v myšlenkách zavolat vy jim a poděkovat jim za život. Za tu možnost být na světě. Jde vám to? Nic se neděje, pokud to vaše hlava hned zapudí jako bláhovou myšlenku. Je to jen o zvyku. Pokud vás myšlenka otočeného přání oslovila vraťte se k ní zase, až budete očekávat, že vám má někdo na narozeniny přát.
Nejde pouze o narozeniny
A samozřejmě tady nejde jen o narozeniny. Jde o celkový pohled na svět. Čekáme my sami, že se něco stane, nebo jdeme v před a sami si vybíráme, co se má stát? Tahle myšlenka o tom, kdo má komu přát a děkovat o narozeninách se mi usídlila v hlavě a já jsem o ní neustále přemýšlel. Když to beru takhle u narozenin, není možné, že i v jiných životních situacích se chovám nějak, jak jsem se naučil, ale že to nemusí nutně být to nejlepší?
Při práci se sebou jsem se ponořil hlouběji za pomocí kouče Petra Hadače a přišel jsem na to, že vyhledávám vnější pochvalu. Toužím po tom, aby mě někdo pochválil. Je to pro mě jako droga. Petr mi ukázal, že není potřeba vyhledávat pochvalu zvenčí a dělat vše jen kvůli tomu, abych byl pochválen. Ale o tom příště.
Poděkování za úvodní fotografii: Annie Spratt via unsplash cc