Jak jednoduše to zní, pochválit se. „Prostě to řekni nahlas,“ povídá Petr. Stál jsem v jeho kanceláři, před sebou jsem měl na podlaze dřevěnou tyčku, kterou jsem měl překročit a říct nahlas svou pochvalu směřovanou sobě. A já jsem prostě nemohl. Nešlo mi to přes pusu. Nechtělo se mi překročit tu pomyslnou hranici a vstoupit do neznáma. Držel jsem se své komfortní zóny zuby nehty a odolával jsem.
Všechno to začalo, ale vlastně o něco dříve. Na Mužském kruhu jsem Petra požádal, jestli by si se mnou udělal konzultaci, abych si s ním mohl promluvit o tom, co mě trápí. Měl jsem potřebu si s ním promluvit, proto jsem ho oslovil. Petr s mým návrhem souhlasil, a tak jsme se domluvili na termíny návštěvy u něj v kanceláři.
Chtěl jsem se tomu vyhnout
Když nastal den, kdy jsem ho měl navštívit, tak se mi k němu najednou nechtělo. Měl jsem pocit, že je to blbost a raději bych vynechal, nebo se někde schoval. Ale bylo pozdě, už jsem se s ním dohodl, tak jsem se vydal raději na cestu. Přišel jsem za ním tak akorát na čas, protože jsem měl problém najít místo k parkování.
Petr mě uvítal na nabídl mi čaj a chvíli jsem nezávazně konverzovali. Potom mi vysvětlil, jakým způsobem pracuje a dali jsem se do rozhovoru ohledně toho, co mě trápí. Před naší konzultací jsem Petrovi naznačoval, že je toho hodně, a že nemám nějaké ústřední téma. Takže jsem začal povídat zeširoka, ale postupně jsem se dostával k jádru.
Pochvalte mě
Vypadlo ze mě, že se cítím poslední dobou nespokojen, jako bych neměl žádný cíl. Nic mi nepřináší radost. A většinu úkonů provádím jako robot automaticky, protože se to tak prostě dělá. Cítil jsem se mizerně. Delším rozhovorem jsme se dostali k tomu, že vyhledávám pochvalu od okolí a ta mě naplňuje radostí, ale díky tomu mám ze sebe následně špatný pocit, protože dělám více věcí z důvodu, aby mě někdo pochválil a ne z toho, že bych třeba sám chtěl. Jsem závislý na pochvale. Je to můj motor. Mám pak pocit výjimečnosti.
Jenže jak z toho ven? Nechci dělat všechno jen kvůli vnější pochvale. Petr mi navrhl, abych se tedy pochválil sám. Vykulil jsem na něj oči a nevěřícně jsem na něj zíral. To přece nemůžu udělat. Běhali mi myšlenky v hlavě. Sám se přece nechválím, čekám až někdo pochválí mě. Své myšlenky jsem sdělil Petrovi a on mi navrhl, abych prozkoumal jejich původ, kde se ve mě vzali, proč to mám zrovna takhle nastavené.
Pochval se sám
Po další práci a zkoumání původu myšlenek jsme se dostali k tomu, že mám v sobě uložený program, který mi nedovoluje se pochválit, abych nezpychl, abych si nemyslel, že jsem něco více než ostatní. Tudíž, tím pádem pochvalu vyhledávám z okolního světa a dělám hodně věcí ve svém životě, abych byl pochválen. Jaké zjištění.
Petr mi vysvětlil, že pochválit se vůbec nemusí znamenat, že budu hned pyšný, nebo že si musím připadat jako něco více než ostatní. Jednoduše to může znamenat, že dokážu ocenit sám sebe a nebudu potřebovat vyhledávat pochvalu u jiných lidí a tudíž se jim nebudu mít potřebu zavděčovat. Navrhl mi tedy, abych se pochválil, ale nahlas.
A jsme zase na začátku. Stojím před pomyslným prahem a mým úkolem je ho překročit a na druhé straně se za něco pochválit, co jsem dneska udělal. A já nemůžu. Nemůžu udělat ten krok. Je to pro mě velice složité. Zároveň vím, že je to jen něco v mé hlavě. Petr mě vyzývá ať překročím svou hranici a zase o kousek jí rozšířím. Můžu se potom bezpečně vrátit zpátky.
Překročení komfortní zóny
Posilněn Petrovými slovy jsem se vydal na cestu do neznáma a hranici jsem překročil. Celkem nesměle jsem vyslovil svou první pochvalu směřovanou k sobě. Petr mi doporučil ať si to několikrát vyzkouším nahlas a dám do toho více nadšení. Stejně jako bych chválil někoho jiného za skvělou práci. Musel jsem to opravdu několikrát opakovat, aby to znělo lépe. Díky tomu jsem ve svém těle pocítil takový zvláštní záchvěv radosti. Opravdu jsem se usmál? Ale ano, byl to úsměv. Kouzla.
Domluvil jsem se s Petrem Hadačem, že za domácí úkol dostanu samochválu minimálně 5 krát za den. Pro mě něco neslýchaného. A kdybych prý náhodou nevěděl, za co se mám pochválit, tak si s tím můžu klidně hrát a pochválit se třeba za zavázání tkanička. Důležité je, abych sám sebe pochválil a našel si v tom zvyk. Z prostého důvodu, aby zvrátil ten předchozí zvyk, který mě nutil dělat věci, které sám nechci, jen abych dostal pochvalu od okolí.
Takže teď tu jsem a chválím sám sebe za to, že jsem si nádherně zacvičil nebo až dopíšu tenhle článek, tak že jsem ho skvěle napsal. Je to opravdu zajímavý pocit pochválit sám sebe. Pro mě určitě znamenal překročení komfortní zóny. Zdá se mi, že to stojí ale za to. Mám zase úsměv na tváři.