Od mé milované Lucky jsme dostal jako dárek k narozeninám víkendový kurzy přežití v přírodě. Odjezd byl hned dva dny po narozeninách. Naštěstí jsem zhruba týden před akcí dostal emailem od organizátora instrukce, co všechno si mám s sebou sbalit. Seznam to byl velice skromný. Nelenil jsem a vyrazil do army shopu se ještě patřičně dovybavit. Koupil jsme si pončo, co se dá použít i jako celta. Přidal jsem ještě oblečení do přírody, ešus, lékárničku, sprej proti klíšťatům a krabičku poslední záchrany. Spacák a batoh jsem měl svůj. Byl jsme sbalený, tak hurá na kurz.
Cestoval jsem autem, až do Krušných hor podle navigace. Dálniční známku jsem neměl, takže jsem projížděl po menších městech a poznával Česko. Cesta byla dlouhá, a když jsem se rozhodl, že zastavím na oběd, nemohl jsem dobrou hodinu narazit na restauraci u cesty.
Do cíle jsme dorazil, tak akorát na čas. Už na parkovišti čekala malá skupinka lidí, kteří přijeli také na kurz, seznámili jsme se a zanedlouho přijel organizátor Michal a zavezl nás svým terénním autem na místo kurzu. Rozložili jsme svůj tábor na kraji lesa nedaleko potůčku zurčícího vodou.
Kurz přežití naživo
Ihned po našem příjezdu jsme se pustili do těžkého úkolů rozdělení ohně pomocí křesadla. Dostali jsme teoretickou průpravu a křesadla do ruky a mohli jsme se vesele pustit do křesání. Nejdříve to šlo těžce, ale postupně se objevovali první úspěchy naší skupiny. I mě se nakonec podařilo rozdělat oheň. Rozhodl jsem se, vyzkoušet svoje štěstí znovu a podruhé rozdělat. Po počátečním zápasením se dílo podařilo.
V podobném duchu kurz pokračoval a my měli možnost prakticky si vyzkoušet mnoho různých dovedností při přežití. Celkově skupina čítala 16 lidí, kteří se přijeli naučit, jak přežít v přírodě. Vyráběli jsme luk a stříleli z něho, stavěli přístřešky, káceli stromy, filtrovali vodu, odolávali chladu, učili se navigaci, lezli po skalách a mnoho dalšího.
Překonání sebe sama
Pro mě byl víkend na kurzu přežití opravdu náročný, jak po stránce fyzické, tak i po psychické. Dostal jsem se skutečně do situací, kdy jsem překonal sám sebe. Mám mírný strach z výšek. Pobyt na vrcholcích skal mi nedělá dobře, obzvláště když se podívám dolů na hloubku, která je pode mnou. A lezení na skály a slaňování bylo pro mě opravdu psychicky náročné. První úkol vylézt na škálu a slanit jsme zdárně provedl, ale do druhého se mi vůbec nechtělo. Měli jsme se totiž spustit do tmavé jeskyně, kde bez baterky nebylo nic vidět. Ideální kombinace strachu z výšek a z úzkých prostor, protože otvor do jeskyně byl pro mě tak akorát, abych se do něj nasoukal.
Můj kolega taky odmítal vlézt do jeskyně, tak jsem byl spokojen, že v tom nebudu sám. Ale po čase si to rozmyslel, protože ho jiný kolega úpěnlivě přemlouval, že to přece nic není. Zůstal jsem tedy sám s rozhodnutím, že do jeskyně nepůjdu. Nedalo mi to a změnil jsem názor. Když už jsem se trmácel takovou dálku, tak přeci vyzkouším všechno. Nakonec jsem do jeskyně slezl a byl jsem velice rád, že jsem to udělal, protože tam byla umístěna keš a já jí mohl ulovit. Samotného by mě to asi nenapadlo. Zdárně jsem kurz přežití přežil.
Krásné chvíle na kurzu
Na konci celého víkendu jsem od pořadatelů dostali certifikáty a gratulace. Všechno uteklo velice rychle. Zážitky, ale zůstávají uvnitř napořád. Celá akce se podle mého názoru vydařila. Měl jsem možnost poznat zajímavé lidi z různých koutů republiky a vyposlechnout si jejich příběhy. Příjemné a přátelské prostředí mi svědčilo. Jsem velice rád, že jsem se kurzu účastnil.
Chci poděkovat pořadatelům Michalovi, Michalovi a Petrovi za vydařenou akci, která zůstane v mé paměti. A také chci poděkovat všem účastníkům se kterými jsem mohl sdílet své chvíle a dozvědět se mnoho nového a zajímavého. Děkuji vám.
Na cestě domů jsem ale nebyl sám, vzal jsem do auta s sebou účastníka kurzu Petra a po celou cestu jsme hovořili o životě (a smrti) a našich cestách. Byl to velice osvěžující hovor, který ukončila až cílová stanice. Těším se, až na tento hovor při našem shledání navážeme a budeme ho dále rozvíjet.
Shrnutí
Myslel jsem si, že spaní venku pod širým nebem už není pro mě, že jsou to pouze ozvěny z mého dětství. Byl jsem mile překvapen, když jsem zjistil, že mé tělo neprotestuje. Dokonce si vzpomínám na první noc, kdy jsem se potichu usmíval a koukal na hvězdy nad sebou. Ano opravdu nádhera. Kurz přežití bych klidně absolvoval znovu, a také ho komukoliv kdo teskní pro přírodě nebo si chce odpočinout od ťukání do klávesnice doporučil.