Můj Hrdina

Právě dnes jsou tomu 4 roky, kdy odešel můj hrdina ke světlu. Konečně jsem dostal odvahu, abych o něm napsal a utřídil si své myšlenky. Jeho smrt nás všechny zasáhla náhle, zrovna ve chvíli, kdy šel odpoledne nakrmit zvířata. Nikdy předtím jsem si to plně neuvědomoval, až když jsem o něj přišel, jsem zjistil, jak moc mi chybí a jaký vlastně byl. Říká se, že si člověk neváží lidí a vztahů, dokud je neztratí. Něco pravdy na tom bude.

Život hrdiny

Můj děda Milan se narodil krátce před druhou světovou válkou. Z té doby jsem poslouchal nejvíce jeho vyprávění. Co dělal jako malý kluk, jaké lumpárny vyváděl. Kam chodil svému otci pro pivo. Do jaké ulice byl vyslán pro maso. Kudy na konci války utíkali Němci a další příhody. Historek měl přehršel a nikdy jsem od něj neslyšel dvě stejné.

Rád pracoval na zahradě nebo něco kutil ve své dílně. Byl proslulý svými zlepšováky a „udělátky“ pro všechno. Vzpomínám si, že když jsem od něj dostal stařičkou Škodu 105 k užívání, poté co jsem úspěšně složil řidičské zkoušky, ukazoval mi, kde všude opravoval nedostatky, co konstruktéři zanedbali. Dokonce si do auta zabudoval bezpečnostní prvek ve formě odpojení startovacího okruhu pomocí skrytého tlačítka.

Když jsem se o tomto vylepšení dozvěděl, hned jsem ho chtěl vyzkoušet. Bylo to zrovna v zimě v den, kdy jsme s kamarády vyrazili na zábavu. Po příjezdu jsem auto „zabezpečil“ a šli jsme se bavit. Když jsme se chtěli vrátit domů, nastoupili jsme všichni do auta, ale nemohl jsem nastartovat. Kdo si pamatuje startování staré Škodovky, ví, že zima je období nepříznivé a je potřeba autu trochu pomoci lidskou silou a to tak, že ho roztlačíme. Tlačili jsme auto po parkovišti sem a tam dobrých patnáct minut, ale nechtělo naskočit. Až se jeden kamarád zeptal, jestli jsem neaktivoval odpojovač startéru. Samozřejmě, že jsem ho nevypnul. Přepnul jsem tlačítko a rázem jsem snadno nastartoval otočením klíčku. Kamarádi při roztlačování stačili vystřízlivět, tak potom padli do auta a spali celou cestu. V tu chvíli jsem si uvědomil vzácnost tohoto vylepšení.

Tajemná zákoutí

Velice rád jsem chodil k dědovi do dílny a tam jsem obdivoval veškeré vybavení, na které jsem narazil. Když jsem byl malý, tak jsem nevěděl, na co většina věcí vlastně je. Ale postupem času jsem měl možnost si velkou část nástrojů osahat rovnou při práci, když jsem dědovi pomáhal. Dostávalo se mi odborného poučení, jak s danou věcí zacházet a k čemu slouží. Vzpomínám si, že jsme svařovali profily na konstrukci. Dokonce jsem si jednou vyráběl samopal ze dřeva a děda mi ochotně asistoval. Vzpomínám na tyto chvíle velice rád.

Ale můj děda Milan nebyl jenom kutil, staral se o svou rodinu, jak nejlépe mohl, a ta byla pro něho na prvním místě. Když bylo něco potřeba zařídit, tak děda věci zařídil. Nebál se použít i sílu, když šlo o obranu jeho blízkých. Rád každého popichoval svými dotěrnými otázkami. Myslím si, že jsem se v tomhle ohledu u něj inspiroval. Můj děda byl čestný, pracovitý, dokázal pomoci ostatním a měl rád život.

Je pro mne velkým hrdinou, kterého budu ctít, a od kterého se mám hodně co učit. Dokázal toho tolik. Vybudoval vlastníma rukama pro svou rodinu dům, kde mohli všichni žít. Uměl posekat louku kosou jako nikdo jiný. Kdo z vás by to teď svedl? Byl schopný na malou káru naložit tolik sena, že jsem nevěřil, že je to vůbec možné. Staral se o svá vnoučata a pokaždé ochotně pomohl a poradil. Vždycky dokázal překvapit. Vyhrál ve Sportce druhé pořadí. Dělil se s ostatními. A ve výčtu bych mohl ještě dál pokračovat.

Jak mě inspiroval

Jednou, když jsem byl ještě malý kluk, a byli jsme přes léto na chalupě, se mi neskutečně chtělo na malou, ale byl jsem líný si dojít na záchod. Tak jsem se postavil za velká dřevěná vrata od stoly a vyčůral jsem se na ně. Co čert nechtěl, šel okolo zrovna děda, a když mě viděl, tak hbitě přiskočil a zmaloval mi zadek dorůžova. Brečel jsem jako pominutý, ale už nikdy v životě jsem nečůral na žádná vrata.

Když jsem chodil na střední školu, tak jsem dojížděl každý týden do Písku na internát. Děda se mě vždycky o víkendu ptal, když jsem za nimi přišel na návštěvu, co jsem viděl po cestě vlakem nebo autobusem z okna, a jakými jsme projížděli městy. Já jsem samozřejmě ve své mladické nerozvážnosti nekoukal z okna, ale poslouchal jsem po cestě hudbu a přemítal o slečnách. Až teď mi dochází, co tím myslel. Chtěl mi naznačit, abych nebloumal někde v myšlenkách, ale žil teď a tady, v přítomném okamžiku. Takový byl můj děda Milan. Můj Hrdina.

 

Poděkování za úvodní fotografii: Ulf Bodin via Flickr cc

internet-mail-800px

Nenechte si utéct nejnovější články

Každý čtvrtek publikuji nový článek na téma osobního rozvoje a růstu. Pro inspiraci a lákající k aktivitě. Všechny jsou původní a originální. Všechny jsou 100% prožité a vyzkoušené. Vyplňte vaše jméno a emailovou adresu, na kterou vám budu posílat aktuální články, aby vám nějaký neunikl.