Nakonec přichází smrt

Vždy když přijde smrt poblíž, je to pro mě takové vytržení z reality všedního dne. Mám tendenci hodnotit a rekapitulovat svůj život, svůj vztah se zemřelým. Ponořím se do hlubších myšlenek o uvažuji o životě samotném. Nedávno se mi stalo, že zemřel pro mě hodně blízký člověk. Tato informace mě velice zasáhla a potřeboval jsme čas, abych ji vstřebal. Zpočátku jsem truchlil a bylo mi líto, že už danou osobu nikdy neuvidím, nikdy s ní nepromluvím, neobejmu ji, prostě že už se nikdy nesetkáte. Pokračoval jsem dále ve zkoumání svého smutku. A postupně docházelo ke smíření se smrtí jako takovou. Je to přeci jen přirozená, neoddělitelná součást našich životů.

Vzpomínal jsem na hezké chvíle, které jsme spolu prožili a snažil jsme si vybavit ve své paměti všechny rady a moudrosti, které jsem dostal. Nešlo o rady, které by byli vyřčeny. Hlavně šlo o ty, kterým jsem přihlížel, když jsem měl tu možnost být nablízku a vnímat. Prožil jsem si smutek a postupně jsem akceptovat skutečnost, že už se neuvidíme. Byl jsme velice rád, že jsem mohl mít takovou osobu nablízku. Znamenala pro mě opravdu mnoho.

Sama se mi několikrát zmínila, že už tu na světě nechce být, že už je to pro ni dlouho. A teď to opravdu dokážu pochopit. Měla za sebou život dlouhý téměř jedno století a to je opravdu požehnaný věk. Smířil jsem se s její smrti a velice ji děkuji za to, že ovlivnila můj život.

A to mě přivádí k tomu, co je v životě opravdu důležité. Konečnou destinaci máme všichni stejnou. Nevyhneme se jí. Je to smrt. Po ní náš život končí. Pokud jsme ale ještě stále naživu, tak co teď máme dělat se životem? Kterou cestou se máme ubírat? Neznám odpovědi na tyto otázky, ale za sebe vím, že chci žít život spokojený, což ne vždy musí znamenat snadný.

Chci se radovat že života samotného. Mít každý den možnost se nadechnout a pozorovat krásu kolem sebe. Ne jen se tak bezhlavě řítit dnem, aby už byl konec a další den to samé. Chci si užívat dětí a manželky. Chci s nimi cestovat a poznávat nové kraje. Chci být sám a moci rozjímat a poznávat sám sebe. Chci žít dokud ještě mohu, abych potom nelitoval, že jsem nežil. Že jsem byl neustále utrápený a ve stresu. Nic jsem nestíhal. Na nikoho jsem neměl čas. To jsou věci, kterých nechci na sklonku života litovat.

Samozřejmě život se dostane vždycky do cesty a je potřeba umýt nádobí, poklidit byt, udělat i ty nepříjemné věci. Ale třeba právě o tohle jde. Běžné činnosti nemusí být nepříjemné. Jde jen o nás pohled, jak se na ně díváme. Když k nim budeme přistupovat jako k něčemu, co může být zábava, tak se naše nálada rázem zlepší a všechno nebude vypadat tak černě.

Je to trochu paradox, ale zrovna smrt mě nutí k přemýšlení o tom, jak skutečně žít. Nemusí to nutně znamenat, že bude vše růžové. Sám mám moc věci změnit tak, aby mi vyhovovali. Jediné co potřebuji je investovat trochu své energie. A když investuji do sebe, tak se mi úsilí mnohonásobně vrátí. Smrt není hrozný strašák, co na mě čeká na konci, smrt je pro mě výstražný majáček, který mi říká, abych nezapomněl žít.

 

Poděkování za úvodní fotografii: Neil Thomas via unsplash cc

internet-mail-800px

Nenechte si utéct nejnovější články

Každý čtvrtek publikuji nový článek na téma osobního rozvoje a růstu. Pro inspiraci a lákající k aktivitě. Všechny jsou původní a originální. Všechny jsou 100% prožité a vyzkoušené. Vyplňte vaše jméno a emailovou adresu, na kterou vám budu posílat aktuální články, aby vám nějaký neunikl.