Ve chvílích, kdy jsem s dětmi na hřišti nebo někde venku, kde jsou další rodiny, mám jedinečnou příležitost pozorovat, jak se chovají ostatní ke svým dětem. Často se jedná o podnětné chování, ze kterého si mohu brát příklad nebo naopak se mu úplně vyvarovat. Často vidím, jak rodiče se svými dětmi jednají ohleduplně a s respektem a je to pro mě velký motor, také se tak chovat. Domlouvají se spolu na tom, jak dlouho budou na hřišti nebo, co dalšího budou dělat.
Když jde ale o dětskou hru, někdy nastane problém s tím, co si dítě myslí, že zvládne a to čemu věří rodič, že zvládne. A v tomhle vidím hlavní kámen úrazu. Děti toho zvládnou daleko více než si o nich myslíme. Jsou malé, ale mají velkou touhu se zdokonalovat a zkoušet nové věci. Pilovat je k dokonalosti, než je plně ovládnou. Jenže my rodiče někdy nemáme pro takové chování pochopení. V holé pravdě chceme dětem chránit život, aby přežili. Jenže někdy je to na úkor žití samotného.
Kapku podpory dětem
Když sleduji rodiče, co děti na prolézačkách častují výrazy jako: „to nezvládneš“, „nelez tam, nebo spadneš a ublížíš si“, nebo moje oblíbené: „na tohle jsi ještě malý“, mám z toho husí kůži. Jenže kdy dítě bude dost velké, aby na takovou prolézačku mohlo vylézt. V patnácti letech? A nebude to už dost pozdě. Nebudete mu v ten moment říkat, že je na to přece už velké, že tam dokáže vylézt samo, ať už se nebojí. Ale ono se bude bát, protože to předtím mělo tolikrát zakázané a všechno to vypadá velice nebezpečně.
My rodiče dětem zakazujeme velkou spoustu činností, které by děti s klidem mohli vykonávat a získávat větší sebevědomí. Větší sebedůvěru sami v sebe. Ano stane se, že dítě spadne, zakopne, odře se, udělá si modřinu, někdy teče krev. Ale všechno se dá s klidem vyřešit. A řádně ošetřit. Jsou to důležité zkušenosti pro budoucí život, kdy dítě uvidí, že jeho kroky mají následky. Nebudou jen slepě čekat, až jim někdo řekne, co mají jak udělat. Budou se sami moc rozhodnout, jakou cestou se vydat, protože už budou mít zkušenosti. Dokážou se rozhodnout, protože mají zdravé sebevedomí, které mohli postupně budovat už od mala. Jejich rodiče jim věřili a oni sami si také věřili, že to dokážou.
Dospělé dítě
Nemusí poté bydlet doma u rodičů do svých 40 let a nechat se stále opečovávat, protože si je rodiče tak vychovali. Vedli je k tomu, aby nic nezkoušeli, aby poslouchali ostatní a nechali se jimi řídit. Všechno pro ně bylo nebezpečné a tím pádem nechávali svůj život v rukou rodičů, kteří se o něj starali, jak nejlépe mohli. Jenže teď už mají pocit, že jim to přerůstá přes hlavu, protože jejích malý Péťa má už čtyřicet roků a z domu se mu pořád nechce. Na dovolené byl nejdále u sousedního rybníka a nejlíp vaří jeho maminka. I když na ní není zrovna příjemný a chová se jako velký chlap, kterého její péče obtěžuje, ale přesto všechno se nemá k tomu, aby odešel a postavil se na své nohy.
Všechno to začíná už na dětském hřišti, kde přemíra strachu rodičů vede k přemíře péče o své dítě, které má přesně dané, co smí a co ne. A největší hrozbou je pro něj něco nového, neznámého. A tak ani nic nezkoumá, drží se hezky u máminy sukně a pěkně poslouchá. Všechno vypadá ideálně. Stačí počkat pár let.
Věnujte se svým dětem
Neznamená to však, že se o své děti nemáte starat a pečovat. Nechci abyste nabili dojmu, že je vypustíte ven a oni všechno zvládnou. Když budou skákat z dvou metrové výšky ve dvou letech, tak se jim nic nestane. Ne toto neříkám. Buďte tu pro své děti a věnujte jim pozornost. Dopřejte jim svobodu prozkoumávat svět a stůjte za nimi jako opora. Věřte jim, že to zvládnou. Vždyť nejkrásnější je vidět dítě, když se raduje nad překonáním téměř nemožného úkolu. Jako třeba, že samo vyleze na skluzavku a poprvé se sklouzne.
Poděkování za úvodní fotografii: Annie Spratt via unsplash cc