Být normální je bezpečné. Být normální nevyžaduje vyčnívat z davu. Být normální neexistuje.
Každý jsme jedinečný, žádní dva lidé nejsou zcela totožní. Ani dvojčata. Všichni přicházíme na svět za jiných okolností a jsme jimi dále utvářeni v průběhu celého našeho života. Máme své strachy, svá vítězství, své prohry, své radosti a strasti. Nikdo další nemá přesně to, co máte vy. Tak kde se tady vzal normál a normálnost?
Technická normálnost neboli norma
Z technického pohledu je žádoucí, aby vše bylo normované. Představte si situaci, že si koupíte domů nový spotřebič a budete ho chtít zapojit do zásuvky a používat. Ale ejhle, zásuvka není normovaná a rozteč zdířek je o celý centimetr větší, než by váš spotřebič potřeboval. Tudíž ho nemůžete zapojit a používat. V tomto případě je velice žádoucí, aby výrobky byly normované, aby se daly bez obtíží používat v jakékoliv domácnosti.
Potíž je v tom, že my lidé nejsme technické výrobky. Máme sice hodně společného, třeba dvě ruce a oči, ale také se ve velkém množství znaků rozcházíme, třeba v politických názorech nebo co si dnes oblečeme na sebe. A to je právě ta jedinečnost. Samozřejmě se nás snaží zařadit do škatulek jako třeba pohlaví nebo věk, ale to jsou kategorie, které nás ne zcela definují. U lékaře je běžné, že k vám přistupuje jako k jednomu z mnoha pacientů a snaží se vás umístit do tabulek. Normální tlak je 120 na 80, jak to že ho nemáte? Nejste náhodou nemocný?
Normální se sklonem k nenormálnostem
Snažit se zapadnout a nevyčnívat je přístup člověka, který nechce nic zkazit, protože nic nedělá. Je to znak normálnosti. Ale tato normálnost je pokřivená. Je třeba využít našich darů a předností a předat je světu. Neschovávat se, ale právě na opak se ukázat. Chceme být normální, protože máme strach vybočovat. Nechceme, aby na nás druzí ukazovali a posmívali se nám za naši jedinečnost. Jenže je to ta cesta, po které chceme kráčet? Znám to, byl jsem tam a ne zcela jsem se dokázal oprostit normálnosti. Postupně mě ale začala opouštět. Měl jsem totiž pocit, že jsem na světě sám. Že věci, na které myslím a zajímají mě, nikoho jiného nezajímají. Ale všechno toto jsem před světem skrýval a snažil se vypadat normálně. Byl jsem bláhový, protože jak měl někdo zjistit, co mě zajímá, když jsem to nijak neprojevoval?
Začal jsem pomalu a po troškách překonávat strach z nenormálnosti. A projevovat sám sebe navenek. Díky tomu jsem se mohl spojit s podobně zaměřenými lidmi jako jsem já. Samozřejmě, že okolí dávalo najevo, že to, co dělám, není normální, běžné. A měli pravdu, ale já jsem nechtěl dělat to, co je normální, ale to, co jsem chtěl opravdu dělat. A tak jsem postupně přestával být normální.
V čem jsem nenormální?
Mám rád přírodu. Už jako malý kluk jsem často vyrážel na výpravy do parku nebo do lesa. Příroda je mi bližší než město a jeho stavby. A právě proto jsem se rozhodl postavit si dům s Luckou a našimi děvčaty z přírodních materiálů. Nemám zájem bydlet ve městě, ale právě co nejblíže přírodě. Náš dům chceme vystavět ze dřeva, z balíků slámy a nahodit ho hlínou.
Když jsem ve společnosti a nikoho tam neznám, tak si rád sednu do kouta někam stranou a začnu sledovat děj kolem sebe. Je tam tolik zajímavého. Spoustu lidských příběhů, které nejsou vyřčeny, ale dají se vypozorovat pohledem, když jim člověk věnuje pozornost. Provádím svůj malý experiment, který se jmenuje: Jak se lidé chovají ve společnosti druhých.
Nikdy mě nezajímal fotbal a nechápal jsem šílenství, které se při jeho sledování strhává. Vždycky mě ale zajímali lidé. Hlavně mě zajímalo, co vlastně spouští jejich chování. Měl jsem touhu přijít na to, proč se lidé někdy chovají zcela iracionálně. Vzdělávám se právě v této oblasti, čtu knihy a pozoruji svět okolo sebe.
Raduji se s našimi dcerkami. A myslím to doslova. Není to jen tak, že se usměji pod fousy, ale doopravdy s nimi prožívám radosti. V jejich přítomnosti je ze mě zase malý kluk. Lezu po zemi, nebo překonávám překážky. Dělám letadlo, skáču žábu. Možná vypadám zcela nepatřičně na svůj věk, nenormálně, ale mě to nevadí. Jsem velice rád, že s nimi můžu prožívat jejich radost.
Zkouším nové věci. Právě se účastním experimentu na vlastním těle tím, že absolvuji program Whole30. Mám chuť změnit své stravovací návyky a vylepšit si zdraví. Chce to jen dodržovat striktní program po 30 dní a poté vyzkoušet, které skupiny potravin mi nedělají dobře. A mě opravdu zajímá, co mi nedělá dobře, abych toto jídlo mohl v budoucnu vynechat.
Píšu tyto články pro lidi, kteří v nich najdou hodnotu pro sebe. Mým cílem je, abych nejen inspiroval, ale abych přímo vyzýval k činům. Protože bez nich to opravdu nejde. Často se stává, že jsme opravdu motivovaní, jen nám schází provést požadované úkony. Mě jde ale o to, abyste se do aktivit pustili a dali jim šanci. Když vytrváte, máte velkou možnost, že zakusíte změnu, kterou jste dlouho hledali.
Mluvím se svou ženou o problémech, které mám. Mluvím s ní, i když mám problém s ní. Nezajdu za přítelem a nepostěžuji si, ale jdu přímo za ní a povím jí to. Na oplátku se mi dostává stejné přízně. Když má manželka problém se mnou, dozvím se to. Ale ne od její kamarádky, ale přímo od ní. A jsem velice rád, že tomu takhle je. Pokud to tak také máte, je to jen dobře.
Jsme otec, který se učí komunikovat se svými dětmi. Mám v tomhle ohledu velké mezery, ale sám se chci vzdělávat právě v téhle oblasti. S Julinkou se snažím na všem domlouvat. Nepřikazovat a netlačit ji tam, kam sama nechce. Je to samostatná osůbka a já mám být její průvodce do začátku života. Nechci být jejím drábem a otrokářem. Chci, abychom měli otevřený vztah. Když bude mít jakýkoliv problém, aby za mnou mohla přijít a nebála se mi říci, co se stalo. Nechci jí do hlavy vštěpovat vlastní strachy z toho, co všechno se může stát.
Nejsem normální a vím, že i ty, milý čtenáři, nejsi normální. Netřeba se ale bát. Takových jako jsme my je plný svět. Oslav svou jedinečnost a nabídni ji světu.
Poděkování za úvodní fotografii: Vanda Mesiarikova via Flickr cc