Nenávist sebe sama

Nejspíše jsem si toho všiml poprvé v pubertě, ale určitě už se mnou byla nějakou dobu. Jen jsem si jí nebyl plně vědom. V pubertě se projevila opravdu grandiózně. Dávala o sobě vědět často a projevovala se různými formami. Píši tu o nenávisti, ale ne ledajaké. O nenávisti, kterou jsem cítil k sobě. Která mě sžírala a ovlivňovala můj život velkým dílem.

První zmínka o nenávisti

Zprvu jsem ji pocítil, když jsem se na sebe podíval do zrcadla a uviděl jsem svůj odraz. Měl jsem pocit, že můj vzhled je vzhledem noční můry. Že je jako přízrak, co se tu zjevil, že to snad ani nejsem já. Nenáviděl jsem sám sebe. Přece bych měl vypadat lépe. Všichni okolo mě jsou tak hezcí, ale proč zrovna já jsem takhle nepěkný? Nenáviděl jsem se, protože jsem nezapadal do měřítek, která jsem si myslel, že jsou důležitá. Akné zrovna obědvalo na mém obličeji a měl jsem pěkné pneumatiky na břiše, jak jsem slýchal.

Teď už vím, že je jedno, jak vypadám. Není potřeba se přirovnávat k ideálu, který neexistuje, ale je pouhou iluzí. Pouze snem v mé hlavě. Tenkrát jsem ale neskončil pouze na fyzické úrovni, ale pokročil jsem dál na psychickou. Začal jsem přehnaně sledovat své chování. Nechtěl jsem se chovat, jako moji rodiče. Chtěl jsem být jedinečný, originální. K tomu mi samozřejmě měla dopomoci barva na hlavě a extravagantní sestřih. Svoje chování jsem začal nenávidět také.

Dopad nenávisti na okolí

Jenže se to neprojevovalo pouze ve vztahu ke mě samému, ale i ve vztahu k mému okolí. Vlastně to byla nejviditelnější součást. Začal jsem nenávidět všechno kolem. Mou denní náplní bylo vše pošpinit a poplivat. Někdy i doslova. Hojně jsem využíval ironie, abych si zdánlivě ulevil. Jenže to vlastně nefungovalo, protože jsem tímhle způsobem ubližoval lidem ve svém okolí. Zrovna těm, na kterých by mi mělo záležet nejvíce. Také že záleželo, ale nemohl jsem si pomoci. Ubližoval jsem dál. I když jsem toho po činu litoval, nezastavil jsem se.

Na vysoké škole přišel zlom. Má nenávist dosáhla svého vrcholu. Odehnal jsem od sebe velkou řádku lidí. A co více, začal jsem ve velkém holdovat alkoholu. Vždycky to začíná nevině. Dám si jenom jedno. Jenže u jednoho nikdy nezůstalo. A postupně narůstal počet piv a panáků, než jsem se dostal do „nálady“. Jenže tahle nálada dlouho nevydržela. Ztratil jsem pojem o světě. Často se stávalo, že jsem odpadl a ráno se vzbudil a pátral marně po vzpomínkách na minulý večer. Z pití se stal nepěkný zvyk, který mi měl dopomoci k lepšímu pocitu. Jenže ten pocit byl tak prchlivý, že jsem si ho ani nestačil pořádně vychutnat. Spíš jsem prožíval stavy otupělosti a bolesti, než radosti a štěstí.

Cesta ven existuje

V mém životě došlo k obratu jen díky tomu, že jsem potkal tu správnou ženu. Možná to zní jako klišé, ale je mi to zcela jedno. Prostě jsem to tak měl. Lucka pro mě byla jako anděl. Ale ne ten typ anděla, co vás neustále zachraňuje z průseru, protože si nedokážete poradit. Ona byla novodobý typ anděla, co se nebál mě kopnout do zadku a postavit se mi. Nechlácholit mě, ale konfrontovat mě se mnou samotným. Byla to pro mě tvrdá zkušenost. Ale jistě žádoucí. Ne, Lucka za mě nic neudělala, všechno jsem musel udělat sám, neukazovala mi cestu, jen se mnou mluvila – o všem. A hlavně mě přiměla k tomu, abych sám mluvil o sobě, protože předtím to byl veliký problém. Jenom jí jsem se dokázal otevřít a díky tomu jsem poznal sám sebe. Poslouchal jsem slova, která vycházela z mých úst a žasl jsem. Zjišťoval jsem, kdo vlastně jsem. Spolu s těmito informacemi mě pomalu, pozvolna opouštěla nenávist. Začal jsem se otevírat a získávat lásku k sobě samému.

Celá nenávist k sobě pramenila jen z toho, že jsem se vlastně vůbec neznal a nikdy jsem si nedovolil poznat se. Vždycky bylo něco důležitějšího. Jsem rád, že jsem potkal Lucku a dokázal se jí otevřít. Jestli máte problém s nenávistí k sobě, možná taky budete potřebovat novodobého anděla, který vám ukáže cestu k sobě. Nebo možná taky ne, třeba bude stačit, když si dovolíte více se poznat a zamilovat se do sebe. Přijmout se takoví, jací jste. Protože ve své nedokonalosti jsem všichni dokonalí, přesně takoví, jací máme být.

Když se dnes podívám do zrcadla, tak se můžu s klidem usmát. Jsem to já, kdo se na mě dívá v odraze, ne nějaká noční můra. Stačilo jenom změnit úhel pohledu.

 

Poděkování za úvodní fotografii: newtonapple via Flickr cc

internet-mail-800px

Nenechte si utéct nejnovější články

Každý čtvrtek publikuji nový článek na téma osobního rozvoje a růstu. Pro inspiraci a lákající k aktivitě. Všechny jsou původní a originální. Všechny jsou 100% prožité a vyzkoušené. Vyplňte vaše jméno a emailovou adresu, na kterou vám budu posílat aktuální články, aby vám nějaký neunikl.