Od čtení knih až po vyprávění

Naší malé Julince čteme pohádkové knihy od brzkého věku. Už si přesně nepamatuji, kdy jsme s tím začali, ale bylo to brzy. Ostatní rodiče se divili, proč čteme takhle malému dítěti, vždyť to přece nemůže ještě vnímat. Každý má svou pravdu. Tímhle zvykem jsem se dostali k tomu, že jsme bez problémů četli pravidelně i v pozdějším věku, kdy už „oficiálně“ naše holčička může vnímat to, co jí čteme. A musím říct, že se jí čtení knížek líbí. Máme jich doma opravdu velkou spoustu. Při čtení sleduje, co je na každé stránce nakresleno. Ráda si sama v knihách listuje a prohlíží obrázky nebo si vypráví příběhy.

A to mě přivedlo na změnu našeho večerního programu. Řekl jsem si, že vyzkouším také vyprávět pohádky. Ne jen je číst z knížek jako z nějakého předpisu, ale zkusím jim dodat trochu oživení ve formě zvuků a hluků, co se zrovna v příběhu odehrává.

Zlehka do vyprávění

Začal jsem velice skromně a pustil jsem se do vyprávění pohádek, které jsem dobře znal a které jsme spolu několikrát četli. První pohádka byla Červená karkulka. A velice se ujala. Julince se líbily zvuky, co vydával vlk. Byla to zcela jiná interakce, než když jsem spolu četli pohádky. Julinka hltala každé slovo a chtěla vědět, co bude následovat. Při čtení knížek většinou poslouchala a sem tam pověděla něco k obrázku, ale při vyprávění jí doslova zářila očička.

Pro mě to byla velice příjemná změna a dostal jsem chuť jí vyprávět další a další pohádky, které jsem znal, nebo na které jsem si dokázal alespoň nějak rámcově vzpomenout. Po čase mi ale i tyhle pohádky začaly docházet. Obával jsem se doby, kdy vyčerpám všechny mě známé náměty a nebudu mít co vyprávět.

Úsvit vypravěčského řemesla

Tím, jak sem se věnoval vypravěčskému řemeslu, postupně se pilovala moje obrazotvornost a já byl schopný celkem dobře improvizovat v případě, kdy jsem pohádku neznal zcela přesně.

Byl jsem už jenom krůček k tomu, abych začal pohádky vymýšlet sám. Nadhodil jsem téma a zkusil, jak to půjde za běhu. Postupně moje ústa chrlila jedno slovo za druhým a kupodivu to dávalo i smysl. Svoji vypravěčskou kariéru jsem započal sérií pohádek o dívce jménem Leontýnka, která bydlela se svou rodinou v maringotce a vždycky, když rodiče i dotěrný bratr odešli mohla Leontýnka cestovat s maringotkou kam jen se jí zachtělo. Prostě to nebyla obyčejná maringotka, ale s kouzelnou mocí dostat se na jakékoliv místo. Ať už se jednalo o středověk, starodávný Egypt, začarovaný les, Afriku nebo pirátskou loď. Série o Leontýnce a její povedené maringotce měla velký úspěch. Už z toho důvodu, že Julinka je velká favoritka maringotek.

Momentálně jsem schopen vyprávět příběhy na přání. A vypadá to asi následovně: zeptám se Julinky o čem by chtěla slyšet pohádku. Takže dostanu základní postavy. Většinou se vyptám na druhou nebo třetí a můžeme se pustit do samotného vyprávění. Zrovna dneska jsem vyprávěl pohádku na přání o lvovi a čertovi. Lev byl pánem zoo a byl pyšný, že z něho jde strach a nikdo se mu nepostaví. Každé ráno prováděl svůj rituál, kterým si upevňoval svou pozici v zoo. Až jednou se mu přihodila nehoda a nemohl ráno svůj rituál provádět a tady se do hry dostal čert se svou smlouvou.

Sám jsem překvapen z toho, jak ze mě slova vycházejí a tvoří jeden příběh. Ne vždycky se zadaří a pohádky mají hlavu a patu. Ale to vůbec nevadí, protože moje posluchačka tolik nelpí na smysluplnosti příběhu, ale na tom, aby to bylo zajímavé. Až dospěje do věku, kdy bude sledovat i smysl celého počínání budu mít natrénováno.

 

Poděkování za úvodní fotografii: Kelly Sikkema via Flickr cc

internet-mail-800px

Nenechte si utéct nejnovější články

Každý čtvrtek publikuji nový článek na téma osobního rozvoje a růstu. Pro inspiraci a lákající k aktivitě. Všechny jsou původní a originální. Všechny jsou 100% prožité a vyzkoušené. Vyplňte vaše jméno a emailovou adresu, na kterou vám budu posílat aktuální články, aby vám nějaký neunikl.