Úkol zněl jasně, poděkovat otci za život, z očí do očí bez kohokoliv dalšího. Přesně tenhle cíl jsme si nastavil, když jsem procházel kurzem na osobní rozvoj. Nic na tom přece není. Tohle zvládne každý, říkal jsem si. Pro mě to nebude žádný problém.
Akční plán
Rozmyslel jsem si, kdy za ním zajedu, a jak to udělám. O víkendu pojedeme na návštěvu k rodičům. V sobotu si tátu vezmu ven a popovídáme si a při té příležitosti mu to řeknu. Plán už jsme měl. Sám sebe jsem ubezpečoval, že na tom nic není.
Poděkování otci mělo následovat za rozjímáním nad mým vztahem k němu, které jsem prováděl sám v lese a vyhradil jsme si na něj zhruba čtyři hodiny času. Úkolem bylo projít si v hlavě události z minulosti a zaměřit svou pozornost na oblasti, kde můžu svému otci poděkovat za to, že mě něco naučil.
Jsem na cestě
Už když jsme se blížili k mé domovině, měl jsem zvláštní pocit v žaludku, ale taky to mohl být jen hlad. Nevěnoval jsem svému břichu pozornost. Soustředil jsem se na svůj úkol. Na návštěvu jsme dorazili v pátek večer. Tak akorát na to nakrmit a uspat holky. V sobotu dopoledne jsem mluvil s mamkou a zjišťoval, co se událo nového. Odpoledne jsem byl domluvený s tátou.
Po obědě jsme se vydali na cestu a dorazili k tátovi. Proběhlo hromadné vítání, dlouho jsme se neviděli. Se všemi jsem prohodil několik slov a chystal jsem se vzít tátu ven a tam už jednoduše říci, co mám na srdci. Domluvil jsem se s ním a vyrazili jsme. Měl jsem v plánu že se projdeme kolem, chvilku budeme obecně povídat a potom mu řeknu jednoduché děkuji. Procházka uběhla celkem rychle a probrali jsme spoustu věcí, ale já jsem se pořád neměl k tomu se vyslovit. Jako by pro mě najednou bylo velice obtížné vydat ze sebe slova. Snažil jsem se, ale nedokázal jsme to říci. Táta už chtěl jít domů, protože mu byla zima, a já jsem nevěděl, jak mu mám sdělit, že mu velice děkuji za život. Prostě jsem to ven z pusy nedostal.
Vrátili jsme se tedy domů a tam jsem ještě povídal se sourozenci, ale měl jsem mizernou náladu. Byl jsem naštvaný sám na sebe, že jsem nedokázal říci tak jednoduchou větu. Doma byla spousta lidí a tam jsem mu to říkat nechtěl. Zcela jsem rezignoval. Na konci víkendu jsme odjeli domů a já se cítil jako podvodník. Přece jsem sám sebe ujišťoval, že mu to řeknu, že to pro mě není nic obtížného, ale šeredně jsem se spletl.
Zklamání
Musel jsem na to neustále myslet. Pořád mě to trápilo a nevěděl jsem co s tím. Tedy po pravdě jsem věděl, ale nechtělo se mi do toho, když mi to napoprvé nevyšlo. Asi za dva týdny jsem to nevydržel a vyrazil v sobotu dopoledne neplánovaně na neohlášenou návštěvu za tátou. Jel jsem sám a celou cestu jsem si říkal, že mu to už musím říci, už jen kvůli tomu, že jedu takovou dálku.
Ještě před tím než jsem k tátovi dorazil, jsem zastavil u rybníka a odhodlal jsem se mu zavolat a zeptat se, zda je vůbec doma. Měl jsem štěstí, protože doma byl, a dokonce sám. Takže ideální podmínky na to si s ním v klidu promluvit. Když jsem přijel k němu domů, příjemně mě uvítal a nabídl mi něco k jídlu. Dali jsme se do řeči a jako by to táta vytušil, trochu se mi otevřel a prozradil mi i něco na sebe. Něco, co ho trápí, ale taky něco, co má rád. Diskuze to byla plodná, jenže jsem se za celou tu dobu nedostal k tomu, abych mu poděkoval.
Vyvrcholení
A najednou přijela Pavla, tátova žena, domů a já jsme měl zase plány překažené. Potřeboval jsem mu to říci o samotě. Poprosil jsem ho, aby se mnou šel ven. Tam jsme se procházeli a zase povídali. Nakonec jsme došli k autu a já měl odjet. Jednak proto, že mi byla zima, a taky proto, že jsem chtěl ještě vidět holky. Udělal jsem, co jsem musel udělat. Pořád jsem k tomu pouze směřoval, ale teď jsem to opravdu udělal. Řekl jsem: „Tati musím to něco říci. Děkuji ti za život.“ Řekl jsem to. Hurá! Jupí! Já jsem to dokázal! Nešlo o to, že bych mu to nechtěl říci, nebo s tím nesouhlasil. Spíš to pro mě byl obrovský krok uznat tátu a poděkovat mu. Měl jsem trochu obavy, jak to vezme. On mi řekl, že v poslední době, taky přemýšlí o takovýchto věcech. Tím jsme to uzavřeli. Nastoupil jsem do auta a odjel jsem domů. Byl jsem spokojený.
Poděkování za úvodní fotografii: Ellie Pritts via unsplash cc