Jedno zimní nedělní odpoledne jsem se vydal do divočiny poznávat sám sebe a zkoumat moje vztahy s okolím. Samotná divočina pro mě byla nedaleký les, kde jsem předpokládal, že se nebude nikdo zdržovat, když je všude zima, sníh a mráz, a já tím pádem budu mít čas na rozjímání a nebudu ničím rušen. Když jsem dorazil na místo, tak ho zrovna opouštěly dvě postarší dámy venčící své psy. Pozdravil jsem je, a když jsem neviděl nikoho jiného, byl jsem spokojen. Nevěděl jsem, kam jdu, prostě jsem vyrazil do hloubi lesa. Dnešní odpoledne jsem měl jediný úkol. Přemýšlet o mém vztahu k otci. Nic víc. Nemusel jsem se zaobírat každodenními starostmi ve smyslu: co mám nakoupit, zda je potřeba doma něco udělat, nebo se mám věnovat dětem. Nic z toho mě nemělo tížit. Tento úkol jsem si nezadal zcela sám, účastním se totiž programu na osobní rozvoj pro muže. A jako první úkol v něm je rozjímání nad mým vztahem k otci někde na klidném místě, ideálně v přírodě, aby mě nemohl nikdo rušit.
Jakmile jsem byl v lese sám a kráčel jsem vstříc neznámému cíli, hlavou mi bloudily myšlenky ve stylu, jak mám jako přemýšlet o otci, vůbec nevím jak na to, co jsem si to vlastně vymyslel, odjedu si na 3 hodiny do lesa a holky budou sami doma. V podobném duchu jsem chvíli rozjímal a má hlava se snažila zpochybnit moje rozhodnutí soustředěně se věnovat něčemu, co pro mě může mít velký význam.
Přestal jsem věnovat pozornost myšlenkám, které se mě snažily odvést od tématu, a zaměřil jsem svou pozornost na hlavní otázku: Za co jsem vděčný svému otci? Mysl se zklidnila, ale nepřicházela žádná odpověď. Pokračoval jsem dál nerušeně. Odbočil jsem přímo do velkého kopce, kde jsem tušil, že budu mít více soukromí. Stoupal jsem pomalu a užíval jsme si příjemného prostředí a ticha lesa. Samozřejmě není to zcela absolutní ticho, jen lesa příjemný šum. Sem tam se pohnou větve stromů, někde v dáli datel zaťuká do kmene. Ale pořád se jedná o příjemné ticho ve srovnání s nikdy nekončícím hlasem televize z dolního patra nebo hučením elektřiny, kde rozvody vedou přímo ve zdi u gauče. V lese byl nádherný klid.
Dorazil jsem zhruba do půlky kopce, když se přede mnou otevřel výhled do údolí. A v ten moment jsem měl pocit, jako bych tu měl zůstat, že jsem právě dorazil na to správné místo. Rozhlédl jsem se a našel jsem si pařez, kde můžu spočinout a zahloubat se do svých myšlenek zahalen lesem. Byl jsem na ideálním místě, kde jsem já viděl do dáli, ale na mě nebylo vidět.
Stále jsem měl problém zaměřit se na myšlenku, za co mám být vděčný otci, ale nenechal jsem se vyvést z klidu a řekl jsem si, že budu pouze sledovat své myšlenky. Byl jsem prostě jako nezúčastněný pozorovatel. Chvilku jsem hlavou bloumal všude možně, ale postupně se má mysl začala zaměřovat na hlavní otázku. A přede mnou se začaly objevovat nové a nové myšlenky na požadované téma. Mysl dostala konečně možnost zaměřit se na jednu oblast a nebýt ničím rušena. Sám jsem se zavázal, že chci tuto cestu vykonat a poznat sám sebe o něco více. Vymyslel jsem spoustu věcí, za které jsem tátovi vděčný, ale postupně se začaly objevovat i negativní ohlasy na to, co mi táta vzal. Ve smyslu, že se nezachoval tak, jak jsem očekával, že se má zachovat. Cítil jsem se proto ublížený a naštvaný. Jenže ze mě ten vztek musel ven, jinak bych ho neustále držel v sobě a nedělal by mi dobře. Hezky jsem si i zanadával. Nejvíc mi asi vadilo, že v době dospívání tam pro mě nebyl, i když jsem ho velice potřeboval. Zároveň jsem si ale sám uvědomil, že nemohl vědět, že ho potřebuji, když jsem mu to sám neřekl. Byl jsem na něho naštvaný za něco, co sám nemohl ovlivnit.
A takhle jsem sloupával slupku po slupce a obnažoval stará zranění, abych nakonec zjistil, že všechny problémy minulosti nejsou tak velké, jak se mi na začátku jevily. Jenom jsem si nikdy nedal tu šanci se s nimi vypořádat. Rád jsem je používal jako svoji obranu před světem a dělal jsem ze sebe ublíženého. Přece jsem za svůj život zažil tolik křivd, tak proč byste se nade mnou nemohli slitovat. Používal jsem křivdy, jako omluvu pro své chování. Vždyť přece mi bylo tolikrát ublíženo, tak se nemůžete divit, že ubližuji taky. Jenže takovýto přístup je přece zcela lichý. Nemůžu někomu ubližovat a omlouvat to tím, že mně bylo také ubližováno. Dostal bych se do začarovaného kruhu, ze kterého by nebylo cesty zpátky. Mám teď potřebu kruh zlomit a vymanit se z jeho spárů. Když budu jednat tak, že tím někomu ubližuji, je to moje svobodná vůle a nemůže za to nikdo jiný. Je to má vina.
Prošel jsem si postupně očistou všech křivd, které jsem na sobě ze strany otce pociťoval. Nemusel jsem to dělat, bylo to pouze mé rozhodnutí. Jenže jinak bych ani nemohl. Jen díky tomu, že jsem si o tom dovolil přemýšlet a překonal jsem strach, jsem zjistil, že velkou spoustu křivd jsem si ve své hlavě vytvořil sám. A ty, které jsem si nevytvořil, jsem byl schopen odpustit. Přistupoval jsem k tomu podle jednoduché poučky, která říká, že děláš to nejlepší, co v dané situaci dovedeš, a aplikoval jsem ji na svého otce v těch letech, kdy jsme byl malé dítě.
Nakonec jsem zjistil, že svému otci můžu poděkovat za velkou spoustu věcí, které mě naučil tím, co dělal. Ať už se jedná o činy, které chci opakovat nebo se jich právě vyvarovat. Jeho zručnost a práce se dřevem a jinými materiály mě velice inspirovaly. Líbí se mi jeho přístup k dětem, s jakou láskou k nim přistupuje. Na čem naopak chci pracovat je mluvení o svých pocitech a potřebách. Ale hlavně mu chci poděkovat za svůj život. Za holý život, který jsem od něj dostal. Za jedinečnou možnost být tady na světě a prožívat všechny jeho dary i starosti. Protože bez života by nic z toho nebylo. Samotné poděkování je už jiný příběh.
Poděkování za úvodní fotografii: Maarten Deckers via unsplash cc