Pohněte se z místa

Kdysi dávno, před mnoha lety, mě všechno a všichni štvali. Nebyl jsem s ničím spokojený, všechno mi bylo málo, a když jsem měl něco udělat, byla to pro mě obrovská obtíž. Dával jsem světu na odiv, jaké se mi děje příkoří. Připadalo mi, jako by se všichni kolem snažili sabotovat můj život.

Vyjít se mnou v té době nebylo lehké. Na všechny jsem se mračil, a kde jsem mohl, tam jsem používal své ironické poznámky, abych ublížil druhým, a sobě tím snad pomohl. Obdivuji svoje blízké, že to se mnou vydrželi, že nade mnou nezlomili hůl. Nejspíš jsem ale takové období svého života potřeboval. Postupně jsem od sebe odehnal svým chováním většinu lidí. Byl jsem donucen k zamyšlení, proč se mnou nikdo nevydrží a všichni odcházejí. Nejdřív jsem si myslel, že je to jejich chyba, že v nich je ten problém. Ale postupně, z lehka, mi začalo docházet, že oni tím problémem být nemohou, že tím problémem jsem já sám.

Přišel jsem na to kdo a proč, ale jak mi stále unikalo. Jak můžu dosáhnout toho, aby moje přítomnost byla pro okolí snesitelná? Jak se mám zase usmívat na svět, když jsem neustále zamračený a zachmuřený? Jak mám najít radost, když mi všechno leze na nervy? Otázky, se kterými jsem si lámal hlavu, mi nedávaly spát. Chtěl jsem problém vyřešit a nejlépe hned. Nemohl jsem na nic přijít.

Aniž bych o tom věděl, postupně jsem začal hledat cestu. Už jenom tím, že jsem o problému uvažoval a snažil se najít řešení, jsem ho vlastně pomalu řešil. Posouval jsem se dál a dál. Důležité bylo rozhodnutí něco udělat s mou temnou náladou a přístupem k lidem. Rozhodl jsem se, že se nebudu chovat stejně, ale zkusím se změnit, postupně.

Rozhodnutí pohnout se z místa a začít na sobě pracovat, pro mě bylo nejlepší, jaké jsem ve svém dosavadním životě mohl udělat. Je jednoduché kritizovat druhé za jejich snahu, daleko těžší je vyvinout jakoukoliv činnost, kterou dáváte na odiv světu kolem sebe. Nejdřív mi změna nešla tak dobře, jak bych chtěl. Když už jsem se rozhodl pro jiný život, tak jsem ho chtěl hned. Vůbec mě nenapadlo, že se budu muset soustavně snažit a jít krůček po krůčku po nově vytyčené cestě. Jenže o samotné cestě vlastně všechno je. Jak se říká: Cesta je cíl. Za sebe můžu říci, že tahle věta je víc pravdivá, než se zdá. Nejde o to, jací budeme, až dorazíme do vysněného cíle, ale o to, jací jsme během naší pouti životem.

Tuhle cestu mám před sebou neustále a kráčím po ní každý den. Jednou je rovná a přímá a je vidět lehce do dáli. Jindy je klikatá, plná zatáček a různých křižovatek. I to je v pořádku. Na tuhle cestu jsem se vydal, protože jsem se tak rozhodl, takže další rozhodnutí na cestě je jenom správným krokem. Vždycky se můžu zastavit, ohlédnout se zpět a vyhodnotit svůj postup, popřípadě upravit směr. Můj směr je učit se novým věcem za pochodu a z těchto čerpat do budoucna, užívat si cestu v každém ohledu a pomoc druhým.

Ještě na závěr jedna důležitá poznámka. Všichni jsme na cestě, ať už o tom víme nebo ne. Někteří se pohybují a jiní stojí. Někdo stojí dlouho a neví, že by se mohl pohnout. Vzpomeňte si na to, až vás něco bude dlouho dobu trápit, pohněte se z místa.

 

Poděkování za úvodní fotografii: Giuseppe Milo via Flickr cc

internet-mail-800px

Nenechte si utéct nejnovější články

Každý čtvrtek publikuji nový článek na téma osobního rozvoje a růstu. Pro inspiraci a lákající k aktivitě. Všechny jsou původní a originální. Všechny jsou 100% prožité a vyzkoušené. Vyplňte vaše jméno a emailovou adresu, na kterou vám budu posílat aktuální články, aby vám nějaký neunikl.