Už půl hodiny před časem školení jsem byl v místnosti a připravoval jsem si podklady na stůl. Nastartoval jsem notebook a připojil projektor. Otevřel jsem prezentaci a v duchu si ještě opakoval jednotlivé záchytné body. Místnost se začala pomalu plnit, až postupně byly všechny židle plně obsazeny. Neúprosně se přiblížila doba začátku školení. Vstal jsem ze židle, zhluboka jsem se nadechl a pronesl jsem: „Pěkně vás tu všechny vítám, mé jméno je Martin Papež a…“ Pokračoval jsem se školením další čtyři hodiny. Ukazoval jsem na praktických příkladech, co a jak děláme, a pečlivě odpovídal na dotazy účastníků. Školení skončilo a já jsem to všechno zvládl.
Věčně se nejde strachu vyhýbat
Kdybyste mě znali o trochu víc, tak byste věděli, že jsem se ještě donedávna možnosti cokoliv prezentovat vyhýbal jako vegetarián hovězímu hamburgeru. Jsem totiž introvert. A jako takového mě dobíjí čas o samotě, ale rozhodně ne vystupování před publikem. Vždycky, když jsem měl předstoupit před větší skupinu lidí, což v mém případě znamená dva a více lidí, bylo mi nepříjemně, svíral se mi hrudník, hůře se mi dýchalo a měl jsem z ničeho nic problém s řečí. Zadrhával jsem se a těžko dával informace, které jsem chtěl sdělit, do vět. Po několika takovýchto zkušenostech jsem mluvení před publikem zrovna nevyhledával.
Vždy se mi podařilo prezentaci v jakékoli formě vyhnout. Někdy i tím, že jsem nepřišel na hodinu ve škole, na které jsem měl předstoupit před ostatní ve třídě a mluvit. Prostě a jednoduše jsem si našel systém, jak se mluvení před více lidmi vyhnout. A taky jsem se ho držel velice dlouho. Až do nového roku dalo by se říci. V té době zrovna přišla od našeho vedoucího nabídka, aby jeden z nás prezentoval naši práci před kolegy, aby se ostatní mohli dozvědět více o dalších možnostech, jak řešit určité problémy. V ten moment se začalo tělo vzpouzet a hlásit, hlavně ať to nepadne na mě. Co bych si s tím počal? Distancoval jsem se tedy rozhovoru na toto téma. Rozhodnutí, kdo bude oním školitelem, mělo padnout do týdne.
Analýza strachu
Doma jsem si situaci ještě jednou probíral v hlavě a zarazilo mě, jak jsem vlastně reagoval. Proč jsem se tak vehementně bránil možnosti ukázat ostatním, co všechno děláme? Vždyť už je to dávno, co jsem naposledy předstoupil před lidi a nevyšlo to, tak proč by to nemělo vyjít teď? Záhy jsem zjistil, že mám vlastně obyčejný strach. Strach z toho, co si o mě ostatní pomyslí, jestli nebudu říkat nesmysly, jestli se nebudu zadrhávat. Všechno uvažování bylo v rovině „jestli“. Vůbec jsem nebral v potaz, že se situace mohla dávno změnit. Dodal jsem si kuráž a prohlásil jsem, že tento strach můžu překonat jenom tím, že budu prezentovat já sám. Od té doby, jsem se snažil, aby role školitele připadla mně. Když mi tohle vyšlo, začal jsem se na školení připravovat. Dělal jsem si řádné podklady, abych měl z čeho vycházet a nic mě nevykolejilo. Několikrát jsem si zkoušel přednášet sám pro sebe a taky jsem prezentoval před svými kolegy v týmu. Vyslechl jsem zpětnou vazbu a zapracoval jsem ji do prezentace. Opravdu jsem se důkladně připravil.
V den školení jsem měl samozřejmě trému, lehce jsem se obával, jak celá akce bude probíhat, ale důležité bylo, že jsem tam opravdu šel a přednášel jsem vše, co jsem si připravil. Účastníci byli se školením spokojeni a já jsem překonal svůj strach. Neznamená to, že nemám teď trému, když mám mluvit před více lidmi. Pořád se mi stejně svírá hrudník, ale teď už vím, že to dokážu, takže se do mluvení na veřejnosti rád zase pustím. Dokázal jsem sám sobě, že na to mám. Pro mě je tohle velice důležité.
Vřele doporučuji svoje strachy překonávat. Zjistíte velice záhy, že hranice, které jste měli, byly umělé a posunete je zase o kousek dál.
Poděkování za úvodní fotografii: jeanbaptisteparis via Flickr cc