Již je to více než rok, co jsem začal psát články na tyto stránky. Zpočátku jsem byl velice optimistický a myslel jsem si, že budu vydávat dva články za týden. Za krátkou dobu jsem prozřel a doznal, že jeden článek za týden bude tak akorát při mých časových možnostech. Nedařilo se mi však ani tento cíl naplňovat pokaždé. Zápasil jsem, ale kolikrát jsem podlehl své lenosti, a nenapsal ani čárku.
Ke konci minulého roku jsem se ale rozhodl, že opravdu chci psát pravidelně, každý týden. Moje cíle jsou dva. Zlepšit se v psaném projevu. A to jde jedině praxí. O což se snažím pravidelným vydáváním článků. Mým druhým cílem je možnost podělit se s vámi čtenáři o informace, které mám, a rozšířit vám obzory, přimět vás se zamyslet a jednat. Jakýkoliv nápad bez následné akce neslouží ničemu.
Psaní a já od počátků
Na začátku musím zmínit, že jsem kdysi v dobách dětských představ chtěl být spisovatelem. Miloval jsem knihy a bude to tak i nadále. Velké množství jsem jich přečetl a ještě přečtu. Učarovalo mi skládání slov do vět a to, jak dokážou ovlivnit čtenáře. Mohou mu povznést náladu, nebo ho naopak uvrhnout do depresí. Jako kluk jsem si začal psát první příběhy. Nejdříve to byly pohádky. Postupem času, jak se změnil žánr knih, které jsem četl, jsem si psal sci-fi příběhy. Na střední mi zase učarovaly básně. Nosil jsem s sebou notýsek a pokoušel jsem se své myšlenky vyjádřit rýmovanou formou. Se spolužákem, který měl podobnou zálibu, jsme si recitovali své texty navzájem. Samozřejmě pro mě období dospívání byla doba temna. Takže většina básní byla negativní, pesimistická. Prostě taková, jaký byl můj pohled na svět. Ale byly autentické.
Na vysoké škole jsem úplně na tuto svou zálibu zanevřel a odsunul jsem psaní do ústraní. Pomalu jsem na něj zapomněl. Věnoval jsem se spíše rozptylujícím činnostem. Vrátil jsem se k psaní až se spuštěním stránek. Byla to vlastně taková lest, kterou jsem si na sebe nachystal. Důvod byl jednoduchý, začít více psát a zlepšit se. Použil jsem metodu veřejného odhalení. Stránky jsou veřejné a kdokoliv se na ně může podívat. A stanovil jsem si cíl pravidelného vydávání článků. Když je záměr veřejný, působí na člověka větší silou, než když si potichu před spaním šeptá, čeho by chtěl dosáhnout. A tímto jednoduchým způsobem jsem znovu začal svou cestu ke psaní.
Co mi pravidelné psaní dalo
Když se dívám zpětně, co mi vlastně pravidelné psaní dalo, myslím si, že hlavní, čeho jsem dosáhl, je disciplína. Nepřišla ke mně hned, ale musel jsem jí jít naproti. A teď to vypadá, že si začínáme pomalu rozumět. Termín vydání každého článku jsem si stanovil na čtvrtek. Zvolil jsem si tento den, protože je tak akorát před víkendem, ale není to pátek, který bývá většinou hektický. Ze začátku jsem články psal ve středu. Většinou večer. To znamená jen několik hodin před vydáním. Díky takovému časovému rozvrhu nevyšlo spoustu článků. Na druhou stranu jsem měl možnost si tuto skutečnost uvědomit a optimalizovat celý proces psaní a vydávání článků. Posunul jsem se o několik dní zpátky. Většinou začínám psát v pondělí. Někdy se mi i podaří ten den články dokončit.
Na začátku bych měl zmínit, že nečekám, až budu inspirován ke psaní. S tímhle přístupem bych nic nenapsal. Zjistil jsem, že když se pustím do psaní a napíšu první slova nebo větu, tak už se mi píše daleko lehčeji. Nejtěžší je začít. Ale mě se podařilo najít systém, který mi vyhovuje. Jednoduše si otevřu notebook a spustím si aplikaci na psaní a napíšu první věc, co mi proletí hlavou. Nemusí se jednat o nějakou objevnou myšlenku. Důležité v tomto případě je, že jsem udělal první krok. A poté se můžu posunout dál a doplnit další myšlenky, které mi plují hlavou. Když je některá z nich silná, můžu s ní dále pracovat a text přibývá.
Důležitou součástí psaní pro mě je autenticita. Snažím se věrně popsat a vyjádřit situace, které jsem zažil, a pocity, které jsem cítil. Není vždy snadné přesně a věrně popsat, co se dělo. Celkem jednoduše je možné vysledovat vztah mezi autentickými články a jejich čteností. Proto mi v dlouhodobém horizontu dává smysl držet se autenticity. Vystupovat opravdu tak, jak to cítím, a na nic si nehrát. Psaní článků mi tedy pomáhá být sám sebou.
A v neposlední řadě mi psaní dalo větší sebevědomí. Sebevědomí, že dokážu, co si zamanu. Odhodlal jsem se psát, a také se toho držím. Vědomí toho mě posiluje. Vlastně se mi sebevědomí posiluje tím víc, čím víc píšu, proto k psaní přistupuji pozitivně a těším se na něj. Jsem unášen na spirále činů, které se samy vzájemně posilují.
Co mi psaní vzalo
Jednoznačně si myslím, že jsem přišel o čas. Napsat článek, rozmyslet si, o čem bude, upravit ho, připravit na web. Všechno jsou to činnosti, které stojí nějaký čas. Na druhou stranu, je to pro mě čas dobře využitý. Můžu se postupně zlepšovat a mít radost z každého dalšího slova, které napíšu. Když se zamyslím, tak čas, o který mě připravilo psaní, bych nejspíš věnoval sledování filmů nebo seriálů, proto jsem rád, že jsem u psaní vydržel.
Pokud koketujete s myšlenkou, že se chcete zabývat psaním, chci vás v tomto snažení podpořit. Nemáte-li odvahu vystoupit ze své komfortní zóny a publikovat na internetu, existuje i jiný způsob, jak se věnovat psaní. Můžete si začít psát deník a schovávat ho zatím někde v šuplíku. Pokud je to na vás moc časté psaní, doporučuji psát týdeník (záznamy jednou za týden). Je do dobrý způsob, jak se věnovat psaní pravidelně. Až budete mít chuť prozkoumat neznámé vody, můžete se vrhnout do veřejného publikování.
Poděkování za úvodní fotografii: Fredrik Rubensson via Flickr cc