Často z legrace říkám, že na světě budu žít až do 115 let. Takže mám za sebou teprve čtvrtinu života. Na jedné straně je to legrace, na druhé straně mě dlouhověkost fascinuje. Vždycky mě zajímalo, co stojí za tím, když se člověk dožije tak vysokého věku.
Reakce našeho těla
Do rukou se mi dostala kniha Mysl je mocný lékař, kterou napsala doktorka Lissa Rankinová. Není v ní úplně návod na dlouhověkost, ale popisuje jednotlivé aktivity, které přispívají ke zhoršení tělesného stavu a také jaké aktivity provádět na jeho zlepšení. Ústředním tématem knihy, je stresovaná reakce a její opak v podobě relaxační reakce. Už od pradávna jsme byli vystavování stresové reakci v případech, kdy jsme měli buď bojovat nebo utéct.
Po útěku nebo boji vždy následoval odpočinek v podobě relaxační reakce a celková regenerace, takže tělo mělo dostatek prostoru na to být zdravé. V současné světě máme před sebou velkou kopu stresových reakcí, které jsou s námi každý den, ať už se jedná o nepříjemného kolegu v práci, nebo že nám někdo nedal přednost na silnici, doma nám to nefunguje s partnerem a spousta dalších běžných životních situací. Tyhle všechny situace jsou pro náš mozek vyhodnoceny stejně, jako stresovaná reakce. A když je tělo ve stresu, tak je připraveno na boj nebo útěk a všechny regenerační procesy jsou pozastaveny. Tím pádem se nemůže samo uzdravovat. A tudíž postupně chátrá, až se začnou objevovat nemoci a další nepříjemnosti. Ve své podstatě je to jednoduché. Naše tělo nám říká, zastav se a přestaň se stresovat, dopřej si trochu relaxu, ať se můžu opravit a ty mě můžeš používat zase na 100 procent.
Dlouhověkost na dosah
Jak toto ale souvisí s dlouhověkostí? Podle mě zcela zásadně. Já jsem toho zářným příkladem. Ne tedy já doslova, ale moje prababička, které má 97 let. Stále je aktivní, plná života, zachovává si radost. Ze svého dětství ji znám jako pečující prababičku, které se o mě starala, když jsem byl nemocný a vyvářela mi různé dobroty, aby se mi udělalo lépe. Vzpomínám si na můj oblíbený pokrm v podobě krupičné kaše s máslem a skořicí. Nevzpomínám si, že by si kdy prababička na něco stěžovala. Vždycky byla veselá. Většinu života se věnovala práci venku, ať už v zaměstnání nebo potom doma, kdy se starala o zvířata a rostliny. K životu přistupuje tak jak je, neutíká před ním, ale ani si ho nepřikrášluje. Nehroutí se. Bere ho prostě s nadhledem. Nevzpomenu si ani, kdy by prababička na něco nadávala.
I teď v pokročilém věku jí mysl dobře slouží. Vždycky mě ráda vidí a já jí také. Trochu hůře slyší a musí nosit naslouchátka a zlobí jí ruce. Na její věk 97 let je to úplný zázrak v porovnáním s tím, co jiní mají za problémy ve čtyřiceti letech nebo dokonce ve třiceti letech. Moje prababička rozluštila recept na dlouhověkost. Díky tomu, jak přistupuje ke svému životu, stravuje se střídmě, pohybuje se na čerstvém vzduchu, a nenechá se ničím zbytečně stresovat se u ní může plně projevit relaxační reakce a její tělo se může samo regenerovat. Já se určitě nechám inspirovat, co vy?
Poděkování za úvodní fotografii: Ales Krivec via unsplash cc