Nejsem úplně zběhlý cestovatel, ale také se nedá říci, že bych se nikam nepodíval. Většinu svých výletu jsem absolvovala v České republice, když jsem jako malý kluk navštěvoval klub českých turistů. Jezdili jsme každé léto na tábory. A během roku jsme vyrazili tu a tam o víkendech po českých krásách.
Později na střední škole jsem se dostal s kamarády poprvé za hranice. Vyjeli jsme do termálních lázní Podhajská na Slovensku. Vzali jsme si s sebou stany a spacáky a nocovali jsme přímo v lázních a ještě zdarma, protože kamarád tam měl své příbuzné, kteří nás pustili. Byl to ideální pobyt, až do prvního liják, který otestoval odolnost našeho stanu.
Křest vodou
Ano vydrželi jsem první hodinu, potom jsem byli obklopeni kalužemi vody všude uvnitř stanu. Nevydrželi jsem to dlouho, protože ani jeden z nás neabsolvoval kurz plavání ve spánku, a tak jsem to s obavami o svůj život zabalili a přespali pod nedalekou střechou jídelního zařízení. Druhý den jsme si půjčili lepší stan od kamarádových příbuzných, který s přehledem odolával nepříznivému počasí. Původní stan dostal přídomek tatrankový, protože v té době sušenky Tatranky nabízeli jako výhru v nějaké soutěži turistické vybavení.
O několik let později jsem se dostal do Paříže, zase s kamarády ze školy. Vydali jsme se tam autobusem hlídat byt známého kamarádovy sestry, který odjel někam na dovolenou. Pro nás to znamenalo nocování v Paříži zdarma. Jediné, co jsme si museli platit byla cesta a jídlo, které jsem spořádali. Pamatuji si na špagety, které vařil kamarád a zapomněl na ně, až se všechny svařili dohromady. Paříž byla opojná. A já jsem si výlet náramně užil. Jen to cestování autobusem bylo dlouhé. Většina lidí v autobuse usnula, ale já jsem to nedokázal. takže jsme byl přes 20 hodin vzhůru.
Létání mě baví
Až jsem měl poprvé možnost letět letadlem. Vydal jsem se s Luckou, mou manželkou, tehdejší přítelkyní do Londýna. Ona už letěla, a tak mě instruovala, jaké je to hrozná zkušenost, a že z letu má velký strach. Nechtěl jsem se nechat odradit a chtěl jsem si udělat svůj názor, tak jsem si řekl, že se na let budu těšit. Nasedli jsem do letadla a čekali až se dá do pohybu. Jakmile se rozjelo po dráze Lucka mě silně chytla za ruku a já mohl zcela jasně vyčíst z výrazu její tváře, že se bojí. Naopak já jsem si to užíval, byl to můj první let a všechno bylo nové a vzrušující. Vzpomínám si, jak jsem se usmíval, když se letadlo odlepilo od země. Nezapomenutelný pocit.
Poté jsme spolu letěli ještě na Maltu, kde jsme společně absolvovali dovolenou u moře s dopoledními lekcemi angličtiny. Já jsem byl na Maltě pouze týden a Lucka měla pobyt na 14 dní. Tam jsem letěli spolu, ale zpět letěl každý zvlášť. V té době jsem si létání pořád užíval. Při cestě zpět se mi ve Vídni stalo, že mi ujel zamluvený autobus. A v dalším už neměli místo, tak jsem se vydal ještě s jedním Řekem, kterého potkal stejný osud, na nádraží a odtud jsme jeli vlakem do Brna.
Z létání mám strach
Naposledy jsem letěl tento týden a to do Kodaně na konferenci. Na cestu jsem se těšil, i když jsem trochu stresoval a obával jsem se, jestli se ve městě vyznám a zda se domluvím. Nakonec se ukázalo, že město není zase tak velké a všichni mluví anglicky a jsou velice milí a ochotní, takže i s mou lámanou angličtinou nebyl nikde problém. Jenže, co se nestalo, když jsem nastoupil do letadla, seděl jsem sám v řadě pro 3 osoby. Letuška mě před odletem požádala, zda bych si mohl přesednout o řadu dopředu, kde také nikdo nebyl, ale byli tam bezpečnostní dveře. Potřebovala mě tam, aby mi dala školení, jak se tyto dveře v případě nebezpeční otevírají. A přesně tohle mě vykolejilo. Najednou jsem začal mít pocit, jako kdyby letadlo mělo spadnou. Přepadla mě velká hrůza.
Seděl jsem celý zaražený do sedačky a křečovitě jsem se držel opěradla pro ruce, když letadlo najíždělo na dráhu. Koukal jsem kolem sebe a představoval jsem si, že se všichni modlí, aby se letadlo odlepilo od země a my jsme bez problémů vzlétli. V tu chvíli mě napadlo, že ta společná myšlenka všech lidí, aby se letadlo vzneslo vlastně zapříčiní to, že létáme. Nakonec jsem se dostali do vzduchu bez problémů a mě se velice ulevilo. Za svůj strach jsem dostal odměnu v podobě více místa na nohy, za které jsem byl velice vděčný. Naše myšlenky nás dokážou vznést do nebes.
Poděkování za úvodní fotografii: Ashim D’Silva via unsplash cc