Celý život se kolem nás objevují lidé. A my s nimi, ať už chceme nebo ne, přicházíme do styku. V případě, že se nacházíte na pustém ostrově, tak pro vás následující řádky neplatí. Stejně asi řešíte jiné starosti. Někdo se nenechá ostatními ovlivňovat a dělá si, co se mu zlíbí. Jiný se ovlivňovat nechá, a potom nese následky.
Svobodný život není o tom ohlížet se kolem sebe a neustále přemýšlet, co si o mě ti lidé řeknou, když zrovna dělám tohle. Zároveň to ale neznamená sobecky si kráčet světem a neohlížet se na druhé.
Většinu života žít ve strachu z toho, co si okolí o mě pomyslí, je nesnesitelné. Když to vezmete do důsledku, tak si o vás vždycky budou něco myslet. Ať už jsem udělal něco dobrého nebo špatného, ne vždy to ostatním může přijít vhod. Proto nevidím důvod, proč ztrácet čas přemýšlení o tom, co si o mě ostatní myslí. Může se vám to zdát těžké, ale nikdy nejde, aby jste se zavděčili všem. Vždycky bude někdo nespokojený.
Trocha praxe neuškodí
Takové malé praktické cvičení. Udělejte něco, co opravdu chcete a ovlivňuje to ostatní, a poté se zeptejte lidí kolem, co si o tom myslí. Když budou upřímní, tak dostanete upřímné odpovědi. Můžete očekávat různé názory. Proveďte si jednoduché počty a sečtěte k sobě pozitivní a neutrální odpovědi a na druhou stranu k nim postavte negativní odpovědi. Dokážu si představit, že více bude pozitivních a neutrálních dohromady, oproti negativním. Dokonce bych si dovolil tipnout, že neutrálních bude více. Co z toho vyplývá? Vaše činnosti jsou větší části lidí jedno. Menší část se na ně dívá pozitivně a minimální negativně. Důležité je vaše nastavení v hlavě, jestli se chcete zabývat těmi nepočetnými negativními reakcemi. Jestliže chcete v životě uspokojovat každého, tak máte velice obtížný úkol, který jste si sami uložili na svá bedra.
Co na to ostatní
Vzpomínám si, jak jsme si naplánovali svatbu, a poté také zrealizovali. Udělali jsme si ji podle našeho přání, tak aby nám vyhovovala. Nesnažili jsme se uspokojit všechny. Po svatbě jsme s Luckou probírali, jaké jsme z ní měli pocity. Lucka mi řekla, že jeden host nebyl úplně spokojený s obsluhou. Povídala mi o tom a zřetelně jí to trápilo. Odpověděl jsem jí, že nemá smysl se zaobírat jedním hostem, když zbylých 45 bylo spokojených podle jejich ohlasů, které se ke mě dostaly. A to je ten nepoměr. Když se na to podíváte takhle, nedává vůbec smysl zabývat se tím, jak na nás ostatní pohlíží. Důležité je, jak sami na sebe pohlížíme, a jestli opravdu děláme to, co chceme.
Ostatní totiž nejsou v naší kůži a nemohou vědět, jak se cítíme, nebo proč děláme to, co děláme. Někdy je prostě potřeba překročit hranice vlastního strachu a zase je o kousek posunout. Jen poté je možné zjistit, že tyto hranice, které nás drží zpátky, jsou vlastně imaginární.
Ať nás strach neovládá
Nezbavil jsem se úplně strachu z toho, co si o mě ostatní myslí, ale velkou měrou jsem se mu postavil. A díky tomu mě neustále netrápí, co si kdo řekne. Občas se mi v hlavě objeví myšlenka na to, jestli zrovna tahle činnost nevyvolá nějaké negativní reakce, ale snažím se si tuto skutečnost uvědomit a zpracovat ji tak, aby mě neomezovala. Abych z ní neměl strach, ale zkusil ji posunout o kousek dál. A věřím, že se mi to většinou daří.
Dříve jsem se dostával do situací, kdy mi třeba někdo něco nabídl, ale já jsem to odmítl, i když jsem o danou věc velice stál. Odmítl jsem jen ze strachu, co si o mě ten člověk pomyslí, když si věc vezmu. Když se na danou situaci dívám dnes, nedává mi vůbec smysl, že jsem se takhle choval. Dnes, když mi někdo nabídne něco, o co mám zájem, tak věc rád příjmu bez jakýchkoli výčitek.