„Tak se ukaž, jak jsi to zvládl“. „Tedy ty jsi se pochlapil“. „Dobrá práce“. „Máš můj obdiv“. Tohle jsou věty, které jsem chtěl slyšet, ale nikdy jsem je neslyšel. Chtěl jsem je slyšet od ostatních, aby uznali mou práci nebo činy, které jsem vykonal. Jenže čím více jsem se snažil získat obdiv druhých, tím více jsem ho nedostával. Měl jsem pocit nedostatečnosti. Nedokonalosti. Nebo jednoduše toho, že nestojím za nic. Nestojím ani za jejich uznání.
Dobrá práce.
A v tom byl celý problém. Značnou část svého života jsem věnoval tomu, abych ostatním ukázal, jak jsem dobrý, jak vynikám, co všechno dokážu. Nedělal jsem to pro sebe, ale jen pro jejich uznání. Takže z toho častokrát byly situace, kdy jsem dělal i něco, co jsem sám nechtěl jen proto, aby mě někdo poplácal po zádech a řekl mi, že jsem dobrý. Často jsem to dělával pro své rodiče, aby si mě všimli a uznali mě jako dospělého, co se sám umí o sebe postarat. Myslel jsem si, že je to zřejmé, že přece dostanu pochvalu za svoje úspěchy, které jsem měl. Ale stále jsem jí nedostával.
Honba za uznáním
Měl jsem potřebu ukázat celému světu, že na to mám, ať už to bylo cokoliv. Takhle jsem začal s podnikáním. Umínil jsem si, že budu při škole prodávat výpočetní techniku a bude ze mě milionář a všem vytřu zrak. Měl jsem dokonce dobré nápady. Vydělával jsem nějaké peníze. Ale hlavní problém byl ten, že jsem nedokázal komunikovat s lidmi. Nevěděl jsem jak na to. Takže moje podnikání nemělo dlouhého trvání. Lidé si přestali objednávat a stávající klienti se nevraceli. A ani se jim teď nedivím. Takže jsem podnikání po roce a něco ukončil. S pocitem, že jsem selhal. Můj sen byl, že vydělám dost peněz a koupím si Ferrari a přijedu s ním domů a všichni mě budou obdivovat a padnou ze mě na zadek. A já budu mít konečně pocit, že mě uznávají. Nic z toho se ale nestalo. Ale byla to pro mě cenná zkušenost.
Po škole jsem nastoupil do zaměstnání. A tam jsem chtěl také uznání od ostatních. Tak jsem tvrdě dřel a dělal klidně i o víkendu, aby mě vedoucí pochválil. Byl to slastný pocit, ale nějak jsem neměl moc volného času a práce mě zcela pohltila. A potřeboval jsem neustále více a více uznání od ostatních. Bylo to jako droga. Jenže jsem byl neustále nespokojený s tím, jak jsem málo chválen a uznáván. Měl jsem pocit, že si zasloužím uznání více. Dalo by se říci, že jsem uznání od ostatních zasvětil velkou část svého života.
Změna přístupu
A možná to tak bylo potřeba, abych nakonec dospěl k rozhodnutí, že už více nechci být závislý na vnějším ohodnocení. Že nechci užívat drogu uznání, aby se ze mě stal feťák, které potřebuje svoji dávku a je ochoten pro ni udělat cokoliv. Jednoho dne jsem si řekl dost. Budu hledat uznání své práce a svých činů sám u sebe. Podle toho budu posuzovat, jestli s nimi mám pokračovat nebo ne. Sám pro sebe si dokáži vyhodnotit, zda mi ta či ona činnost přináší užitek a radost. Nebudu se již honit za tím přeludem, který zabíral velkou část mého života a ovlivňoval moje chování.
Nastoupil jsem na novou cestu, kde hledám uznání sám v sobě. Není to lehká cesta. Protože jsem na sebe dost kritický a nikdy jsem se nepochválil. Ale je potřeba s tím začít. Nejlepší čas je teď. Teď už se samozřejmě dokáži poplácat po rameni a uznat svoje zásluhy a dokonce se z nich můžu i radovat. Nemusím čekat na někoho jiného, kdy mi vyjádří své uznání. V tomhle ohledu jsem svobodnější a lépe se mi dýchá. Nedělám věci kvůli ostatním, ale kvůli sobě, že je dělat chci. Je to opravdu povznášející pocit. A tohle všechno mi dovoluje jednu zásadní věc. Teď můžu s klidem odmítnou někomu pomoci, pokud se mi do toho nechce. Předtím bych odmítnout nedokázal, protože jsem byl závislý na jeho ocenění a bez mé pomoci, by nebylo ocenění. Díky tomu se nezavazuji k činnostem, které mi nedělají žádnou radost a vysávají ze mě sílu, kterou mohu použít na cokoliv, co mi radost dělá.