Rodič dětí
Když se mi narodila dcera, měl jsem možnost přemýšlet o životě z úplně jiné perspektivy. Zajímalo mě, jaké to asi je pro malé dítě, když přijde na svět. Jak se na něj dívá a postupně ho poznává. Co všechno se musí naučit, aby začalo vůbec chodit. Pro mě jako pro dospělého je to přece velice přirozené, ale dítě se musí všechno naučit od začátku.
Postupně, jak dítě roste a sílí, přidávají se další dovednosti. Pomalu začíná mluvit, chození přechází v běhání. Prostor, který je možné prozkoumat, se rozšiřuje. A zde přicházím já jako rodič se svými obavami a strachy a snažím se dítě směrovat na „správnou“ cestu. Správná je samozřejmě podle mě. Dítě to vidí většinou zcela jinak. Dítě nemá na začátku strach, ten si vypěstuje postupně, jak přichází se světem do kontaktu. A také díky tomu, že mu říkám, z čeho by mělo mít strach. Znáte to, jak rodiče dokáží předpovídat budoucnost? „Nechoď tam, spadneš dolů“, „neběhej tak rychle, zakopneš a rozbiješ si hlavu“.
Jsem to já rodič, kdo hřeší na svých dětech. Jsem to já rodič, kdo má tu možnost zasadit semínka strachu a opečovávat je, aby dorostla.
Jako rodič si toto uvědomuji a snažím se vyvarovat zasévání zbytečných semínek strachu. Jako člověk ale selhávám. Nedaří se mi to vždy dobře. Rozklepe se mi ruka a nějaké to semínko spadne na úrodnou půdu. Mým úkolem je držet ruku se semínky strachu pevně sevřenou tak, aby mi žádné nevypadalo. A druhou ruku, ve které třímám semínka poznání, abych dokázal dostatečně často otvírat, aby dítě mohlo poznávat svět a necítilo se zadušeno neustálým příkazy a rozkazy.
Toto je jedna strana mince. Nesmím ale zapomenout na druhou stranu. Na této straně nevystupuji jako rodič, ale právě jako dítě svých rodičů. V jejich očích jsem neustále jejich dítě, i když už jsem dospělý. Nesouvisí to nijak s věkem.
Dítě rodičů
S odstupem času vidím, že vychovávat dítě není procházka růžovým sadem. Bez vlastních zkušeností bych si to mohl jen domýšlet.
Z pohledu dítěte, které kouká na své rodiče téměř po třech desetiletích, chci říci, že cítím velkou potřebu vám poděkovat. A když bych měl vypíchnout jen jeden nejdůležitější důvod mého poděkování, byl by to důvod, že jsem se narodil a že mám díky vám možnost žít na tomto krásném světě. Takhle by to klidně stačilo.
Zkusím ale rozvést své poděkování ještě o něco více. Děkuji za možnost se na tomto světě neustále učit. Učení samo o sobě nekončí povinnou školní docházkou, ale provází mě celý život. Na světě je tolik zajímavého a já mám možnost díky vám svůj čas upínat, kam jen chci. Děkuji za možnost vás sledovat při překonávání vašich životních překážek. Dali jste mi tím možnost se poučit a vzít si to dobré, ale zároveň je to pro mě možnost vyvarovat se toho špatného. Dělali jste, co jste v dané chvíli považovali za nejlepší, a to formovalo mou osobnost. Dali jste mi prostor pro moje vlastní chyby. Jsem velice vděčný, i když to tak nemuselo vypadat. Možná jste měli pocit, že nedělám to, co byste chtěli. Možná jste měli pocit, že nemusím opakovat chyby, které jste udělali už vy. Možná jsem se k vám ne vždy choval s respektem a láskou. Mám vás však velice rád.
Mami, tati, děkuji vám za všechny možnosti, které jste mi poskytli. Děkuji vám za možnost žít svůj život.
Poděkování za úvodní fotografii: Nicu Buculei via Flickr cc