Už nějakou dobu jsem v roli otce. Mám dvě krásné holčičky. Fungujeme spolu a navzájem se obohacujeme. Za tu dobu, co jsme spolu, jsem zjistil jednu podstatnou věc, že o rodičovství a výchově se mám stále hodně co učit. Znáte to, když jste čerstvě dospělí a bavíte se s partnerem o dětech a říkáte si, že chyby, co dělali vaši rodiče, vy dělat nebudete. Tak přesně takhle jsme před čtyřmi pěti lety začínali.
Vyvarovat se všech chyb ve výchově
S Luckou jsem si dlouho povídali na téma rodičovství a výchovy dětí a shodli jsme se na tom, že to budeme dělat dobře. Přece na tom není nic složitého. Nebo ještě lépe, budeme to dělat správně. Nebudeme na děti křičet, nebudeme je mlátit. Chceme si s nimi přece vybudovat dlouhodobý vztah založený na důvěře. Chci, aby za mnou beze strachu přišli a řekli mi, co je trápí, kdykoliv je bude něco trápit. Nebo když něco udělají, aby se nebáli přiznat ze strachu z trestu. Zkrátka a dobře být ti nejlepší rodiče.
Idea to byla krásná. Všechno fungovalo jako hodinky do doby, než se nám narodila první holčička Julinka. Pokud máte děti, tak víte, jaká je to změna a pořádný chaos na začátku, než si na sebe všichni zvyknete. Vy, kteří děti nemáte, si můžete představit, že se váš život obrátí naruby. Nevěříte? Taky jsme nevěřili. Všechny ty ideály a představy o dokonalé výchově jdou stranou, když v noci spíte přerušovaně zhruba 5 hodin, dítě vám křičí u ucha a vy jen chcete spát a odpočívat, ale nemůžete. Postupně dítě roste a osamostatňuje se a začíná objevovat svět. Jenže ne vždy zcela bezpečným způsobem. Třeba když strká prsty do elektrické zásuvky pod proudem.
Rozvíjej se děťátko
A poté roste ještě více a začíná se projevovat jeho osobnost, testuje svoje hranice a častokrát i vaše. Člověk se může radovat, když dítě prospívá, objevuje svět a zároveň samo sebe. Ale taky dochází ke střetům v případě, že rodič a dítě chtějí něco odlišného. A tohle byl u mě asi největší kámen úrazu a ještě momenty, kdy Julinka plakala a já jsem nevěděl proč. Měl jsem z toho husí kůži a nebylo mi dobře. Chtěl jsem hned pláč zastavit, za jakoukoliv cenu. A tady jsem napáchal nejvíce chyb.
Věděl jsem, že to není dobře a že se takhle určitě nechci chovat, ale nevěděl jsem, co mám dělat jiného. Tím jsem odstartoval svojí cestu poznávání tajů rodičovství a učení se, jak s dětmi vycházet a být jim partnerem a ne otrokářem. Začal jsem s kurzem Výchova nevýchovou, který je on-line dostupný na internetu a můžu se mu věnovat ve chvíli, kdy mám čas. Na doporučení Lucky jsem si ještě přečetl knihu Vychováváme děti a rosteme s nimi. A asi nejdůležitější: začal jsem sledovat rodiče kolem sebe a identifikovat věci, které já také dělám, ale chci se jich vyvarovat. Když jsem totiž viděl, jak situace s dětmi zvládají jiní rodiče, a byl jsem v klidu, mohl jsem si plně uvědomit, co se děje špatně, a jak se příště takové nepříjemné situaci vyvarovat.
Dělám teď po absolvování kurzu a přečtení knihy všechno správně? Jistě že ne. Dovolil jsem si dělat chyby a poučit se z nich. A díky tomu, že se neustále neodsuzuji a neříkám jen, co je špatně, tak postupně dělám více dobrých věcí a snažím se vzniklé situace řešit více v klidu. Ale stále mám velký prostor pro zlepšení.
Co jsem aplikoval do svého života
- Zastavím se a nejednám unáhleně: Předtím mi dělalo velké problémy zastavit se a ovládnout se, zhodnotit situaci a poté se rozhodnout, co budu dělat. Spíše jsem častokrát vyletěl a byl naštvaný. Třeba když Julie kreslila barvami po zdi. Stalo se to několikrát. Nejdříve jsem zvýšil hlas a zakazoval jsem jí tuto kreativní činnost provádět. Když jsem si ale dovolil se zastavit a zhodnotit situaci, mohl jsem lépe pochopit, proč právě kreslí na zeď. Třeba je to z důvodu, že jí nikdo neřekl, že se to nesmí. Nebo se chtěla vyjádřit a nakreslit mi nějaký pěkný obrázek. Nebo prostě chtěla vyzkoušet, co se stane, když bude kreslit po zdi. Když jsem o tom přemýšlel, napadly mě ještě další možnosti. A dokázal jsem lépe pochopit, proč se kreslení po stěně věnuje. Určitě to není z důvodu, že mě chce naštvat. Díky tomu, že jsem se zastavil a promyslel jsem si situaci, zvládám teď daleko lépe podobné „hrůzostrašné“ situace.
- Snažím se pochopit jednání svých dětí: Když se zastavím, tak mám jedinečnou šanci zamyslet se nad chováním svých dětí a přijít na to, proč dělají zrovna to, co dělají. Nechci rychle soudit a dělat unáhlené závěry. Když holky uspávám a potřebuji dělat potom ještě něco jiného a ony spát nechtějí, tak mě to vytáčí. Ale když se zamyslím, tak zjistím, že to může být taky kvůli tomu, že jsem byl celý den v zaměstnání a ony si mě taky chtějí užít, být chvíli jenom se mnou a tím pádem nemůžou přece usnout. Snažím se situaci vidět také z jejich strany, ze strany malé bytosti.
- Víc mluvím o tom, jak mi je a jak se cítím: Nikdy jsem nebyl ten typ, co by se svěřoval, a svoje problémy a starosti jsem si držel hluboko v sobě. Jenže díky tomu ostatní nevěděli, co se děje, když jsem vybuchl z důvodu pro ně zcela zanedbatelného. Teď se to snažím otočit, hlavně v blízkosti mých dcer, a říkám jim, když se zlobím, nebo že se necítím dobře. Nebo naopak, když mám radost. Svým chováním chci docílit toho, že i moje dcery budou ke mě otevřené a sdělí mi své pocity, i když se na mě třeba budou za něco zlobit. Na Julince je krásně vidět, že si dokáže říct, když se jí něco nelíbí, nebo jí není příjemné, co jí provádím. Někdy, když jsme ve hře, ji lechtám nebo koušu do nohy. Jí se to často líbí a sama to vyžaduje, ale když už to překročí její mez, tak mi sama řekne, že se jí to nelíbí, a já toho nechám.
Určitě je toho více, co jsem z kurzu a knihy pochytil, ale tohle mi přijde jako základ toho na čem se dá budovat další plnohodnotný vztah s dětmi. Nadále se vzdělávám a objevuji díky tomu sám sebe. Rozšiřuji si obzory a bořím staré hranice, které jsem si vystavil a myslel jsem si, že tam je konec světa. Velký omyl, svět poznání za hranicemi teprve začíná a já jsem jeho poutník.
Poděkování za úvodní fotografii: Kevin Gent via unsplash cc