Neustálá touha po zlepšení. Velká míra nespokojenosti s aktuálním stavem. Co je teď není dost dobré. Muže to být přece lepší, hezčí, lehčí, příjemnější. Jsem neustále nespokojen a hledám pořád možnosti, jak situaci zlepšit. Jenže to vede ke stresu, který se ve mě hromadí a nedělá mi vůbec dobře. A hlavně moje okolí je často vystavováno mé odvrácené straně, která není velice příjemná. Stává se ze mě pomalu zapšklý člověk, kterému není nic dobrého. Všechno by se dalo udělat lépe. Neustále hledám chyby kolem sebe a poukazuji na ně.
Tak takhle nějak by se dal charakterizovat můj poslední stav mysli. Jenže co s tím. Touha se zlepšovat je ve mě pevně zakořeněna. A nechci se spokojit s málem, jenže sám vidím, že mě to ubíjí. Bojuji s touhou po dokonalosti, která není nikdy splnitelná. Sám sobě dělám medvědí službu. Chtěl bych, aby se děti rychle naučili, co je potřeba. Chci aby moje manželka zvládala více úkolů v menším čase. Sám chci, abych i já se zlepšoval v čemkoliv co si zamanu. Jenže ne vždy to jde. A tak nakládám na své okolí a sebe velké břímě, které nejsme nikdo schopný unést.
Moje vysoké nároky se střetávají s realitou
Asi by to takhle pokračovalo i nadále a nakonec by situace vygradovala jakousi velkou explozí. Naštěstí jsem měl tu možnost zažít jednu situaci, která mi změnila myšlení. Jak už to tak v životě bývá, měl jsem možnost vidět věci z odstupu. Byl jsem zrovna na prohlídce sluchu, která mimo jiné trvala skoro 3 hodiny. Většinu času jsem strávil v čekárně. A jen díky tomu, že jsem tam byl tak dlouho, tak jsem mohl sledovat děj kolem sebe. Po dlouhé době jsem nikam nespěchal. Prostě jsem musel čekat než mě zavolají do ordinace a udělají potřebná měření. Takže jsem sledoval, co se děje a žasl jsem.
V čekárně bylo plno rozličných lidí, hlavně starší lidé, kteří měli naslouchátka nebo jim byla zrovna naordinována, ale taky tam byli rodiny s malými dětmi, které měli problém slyšet. Nebo se chovali neadekvátně svému věku. Prostě měli pomalejší vývoj než většina jejich vrstevníků. A když jsem sledoval projevy těchto dětí, tak mi to došlo. Jak si můžu vůbec stěžovat, že moje holky neumí ještě pořádně mýt nádobí a luxovat ve 3 a 1 roce, když tady děti třeba vůbec neslyší a musí nějak komunikovat se svými rodiči a oni zase s nimi.
Co všechno mám a nevnímal jsem to
Přemýšlel jsem, jak to musí být složité pro rodiče, a co všechno musí řešit, to co já vůbec nemám za starosti. Pomyslel jsem si, jak to všechno zvládají. A byl jsem velice vděčný za to, že já tohle zvládat nemusím. Ne že bych to nezvládl, ale už jen z toho prostého důvodu, že mám o některé starosti méně. Byl jsem opravdu rád, za svůj život i ve své nedokonalosti. Přimělo mě to zase si vážit lidí a věcí, které mám ve svém životě. Nebrat je na lehkou váhu a nepřetěžovat je svými, někdy nadpozemskými, požadavky.
Přijel jsem z vyšetření domů a opravdu jsem si užil čas spolu s rodinou. Vážil jsem si toho, že můžu být s nimi a že jsou takový jací jsou. Úžasní. Co všechno dokážou. Třeba moje dcera má tak bujnou fantazii, že vypráví příběhy, které bych ani já sám nevymyslel. Vždycky mi dokážou vykouzlit úsměv na tváři. A tohle je k nezaplacení. Jsem moc rád, že je mám všechny ve svém životě, a že mě udržují při zdravém rozumu a nedovolí mi moc se rozletět špatným směrem. Děkuji Vám za vaše pochopení k mým výstřelům Luci, Julčo, Johi.
Poděkování za úvodní fotografii: Jeremy Bishop via unsplash cc