Je všude kolem nás. A když se mu zachce, tak se na nás přilepí a pustit se mu nechce. Ano, je tu řeč o strachu. Ať už je to jakýkoliv strach, projevuje se podobně. Úzkost, bolest břicha, mělké dýchání. Tohle všechno nás omezuje a není to nic příjemného. Máme na výběr, buď se strachu postavíme, nebo se vyhneme tomu, čeho se obáváme.
Rozhodně tady nebudu popisovat možnosti, jak se vyhnout vlastnímu strachu. Pokud vás toto téma zajímá, jste na špatných stránkách. Zahledejte si požadovaný termín v oblíbeném vyhledávači. Pokud vás ale zajímá, jak se strachu postavit. Nebo ještě lépe, jak ho ve svém životě přijmout a díky němu se posunout zase dále, tak vítejte.
Strachu se není třeba bát
Dalo by se říci, že postavit se vlastnímu strachu mělo pro mě vždy pozitivní výsledky. Pokaždé, když mě šimralo v břiše a bylo mi velice úzko a já jsem se přesto rozhodl projít strachem a vykonat to, čeho jsem se obával, tak se mi podařilo posunout mé hranice možného o malý kousek zase dále. Sám sobě jsem si dokázal, že se umím se strachem poprat a nenechám se hned odradit. Ono je to vlastně normální. Já jako člověk, mám rád svůj klid a svoje známe prostředí. Všechno, co nějak vybočuje z mého normálu ve mě vyvozuje strach. Jenže, když se dostanu za tento strach, tak se přede mnou otevře nový obzor a můj normál se rozšíří. Tudíž budu mít zase o něco méně strachu, než jsem měl předtím.
Když jsem se dostal za strach, tak jsem za odměnu vždy něco získal, ať už se jednalo o nové zkušenosti, nebo nějaký předmět, o který jsem usiloval. Vždy na konci byla nějaká odměna, která vyvažovala vlastní strach. Pro mě je vlastně strach takový ukazatel, že jdu dobře, že jsem na správné cestě. Ano bojím se a mnohdy zbytečně se strachuji, co bude. Ale když přijmu ten strach, jako takový a začnu ho pozorovat a ptát se sám sebe, čeho že se to vlastně bojím, tak zjišťuji, že se jedná jen o zcela zbytečné strachy třeba v podobě toho, že budu vypadat jako blázen, nebo že mě z nějakého nepochopitelného důvodu nebudou mít ostatní rádi.
Neutonout v myšlenkách
Tohle všechno jsou přece jen myšlenky v mé hlavě, které neustále proudí a já je mám za realitu. Ale oni nejsou realita, oni jsou pouze mými myšlenkami v mé hlavně a nic víc. Mají tolik vlivu na můj život, kolik já jim sám dovolím. Když se nechám pohltit do těchto myšlenek strachu, tak mě mohou semlít. Jenže, co když se semlít nenechám, co když se jim postavím a budu je brát takové jaké jsou. Pouhé myšlenky. A strach je taky pouhá myšlenka.
Dítě, když přijde na svět, tak nemám strach, ničeho se nebojí. To až potom my, jako rodiče, ovlivňujeme díte a dávám mu do jeho života spoustu strachů. Zasadíme mu do hlavy otrávené myšlenky, aby se všeho bálo v dobré víře, že ho ochraňujeme. Ale opak je pravou. děláme mu tu nejhorší službu. A postupně za život si nabíráme i další strachy a přidáváme je k těm z dětství. A stáváme se více ustrašenými než je zdrávo. Samotné nás to drásá a pomalu dohání k šílenství. Jenže jak z toho ven? Co dělat, abych se nebál?
Podle mě není potřeba se nebát. Důležité je čelit vlastnímu strachu a neprchnout před ním. Berte to jako test. Vyzkoušejte si, zda ten váš strach je založen na reálném základě, nebo je zcela vymyšlený ve vaší hlavě. Test provede tak, že se vlastnímu strachu postavíte a uděláte to, čeho se bojíte.
Můj strach
Pro mě to třeba nedávno bylo dojít na schůzku s muži z kurzu cestapravehomuze.cz tady v Brně a setkat se s nimi naživo. Celé to začalo tak, že mi do emailu přišla potvrzená pozvánka na účast na setkání s datem konání akce následující den večer. Dlouho jsem přemýšlel, jak jsem se vůbec na setkání hlásil. Nemohl jsem si vzpomenout. Byl jsem si jist, že jsem se na akci vůbec nehlásil. Nechal jsem si to rozležet v hlavě a rozmýšlel jsem, že na akci dorazím a poznám se s ostatními účastníky. Jenže chvilku na to mě přepadl obrovský strach. Nejprve jsem ho nedokázal identifikovat. Ten strach se mě neustále držel a našeptával mi, abych na akci nejezdil. Doma jsem oznámil, že mi přišel mail s potvrzenou registrací na zítřejší akci. Lucka mě podpořila, a říkala, ať se tam určitě dostavím a užiji si to. No jo, ale co si mám užít? Vždyť z toho mám ohromný strach.
Druhý den jsem přemýšlel, jestli na setkání opravdu dorazit nebo ne. Našel jsem si přesnou trasu, jak se na místo dostat a vypočítal jsem si v kolik musím vyjet, abych stihl přijít načas. Ale pořád jsem se velice obával. Po práci jsem sám sebe přemlouval, abych jel správným směrem a mířil přímo na setkání. Jedna moje část, se chtěla velice zúčastnit, ale druhá se ohromně bála. Nakonec jsem dorazil a setkání absolvoval. Teď jsem moc rád, že jsem se dostavil. Jsem rád, že jsem potkal všechny ty skvělé muže a mohl jsem si poslechnout jejich příběhy.
Strach, který mě celou dobu pronásledoval, byl strach z toho, že by přítomní mohli zjistit něco o mě. Měl jsem až nutkavou potřebu nic o sobě nesdílet, aby nikdo neviděl do mého života. Ale je to přeci lichý strach. Proč se toho obávat? Proč mám takovou potřebu držet si ostatní od těla a nedovolit jim se ke mě přiblížit. Sám sebe okrádám o příjemné chvíle ve společnosti ostatních.
Pokud máte z něčeho strach, nebojte se ho otestovat, zda má reálné základy. Zkuste prostě udělat to, čeho se nejvíc bojíte. Určitě se posunete dále a budete příjemně překvapeni.
Poděkování za úvodní fotografii: Steve Carter via unsplash cc