Jako dospělý má člověk spoustu malých úkolů, které je potřeba přes den odbavit. A k těmto malým úkolům občas přibudou úkoly velké a někdy i jejich počet naroste takovým způsobem, že se zdá obtížné je všechny úspěšně zvládnout.
V takovéhle chvíli se začnu cítit zavaleně. Jako bych nemohl dýchat. Prostě mám pocit, jako by mi všechny úkoly sedly na záda a já se pod jejich tíhou nemohl ani o kousek pohnout. Velice nepříjemný pocit. A přesně v ten moment začne můj mozek pokaždé stejnou písničku. Nevesele si přemýšlí o tom, kolik těch úkolů vlastně je. Nejhorší na tom je, že uvažuje o nemožnosti úkoly splnit. A je schopen tohle dělat celý den dokud nemám sílu ho vyrušit ze zamyšlení.
Je zvláštní, jak se mozek raději zabývá obtížností a počtem úkolů, než aby začal vykonávat činnost a jeden úkol po druhém raději odbavil. Tady musím přijít na pomoc já a poradit mozku, jak se s takovou naloží vypořádat.
Dobrý způsob pro mě je nastavení si priorit pro jednotlivé úkoly. Ještě lepší způsob je vypuštění většiny úkolů tak, aby mi zůstalo jenom tři až pět úkolů. Těmto úkolům nastavím také prioritu a začnu odbavovat ten s nejvyšší prioritou. Až ho splním přesunu se na další úkol v pořadí. A tak dále.
Mozku jsem představil plán a on je spokojený. Ví na čem má kdy pracovat. Já jsem taktéž spokojený, protože už necítím tíhu na prsou a můžu se volně nadechnout a dělat na úkolů číslo jedna.
Tento přístup mi už častokrát pomohl pohnout se z místa a nezaobírat se množstvím úkolů. Nejdůležitější je pustit se do samotné činnosti.
Poděkování za úvodní fotografii: Sean MacEntee via Flickr cc